Podruhé do stejné řeky nevstoupíš

Naposledy se podívám dolů na svoje nožky. Žádné oko, žádné listy, pomyslím si spokojeně a zhluboka se nadechnu. Je deset minut po páté, jistě už netrpělivě čeká. Pomalu vstoupím na scénu. Nemýlila jsem se, primář Slepička sedí u stolu, kde se ve kbelíku chladí něco určitě moc dobrého. Vyskočí a převrhne židli. Musím se smát, rozpaky se ale nekonají. "Sama?" podiví se jen. "Vybral jsem to schválně, i tu časnou dobu, je tu krásnej dětskej koutek..." "Kája hlídá," vysvětlím.

"Já jsem Martin," oznámí mi po přípitku. "Mary," představím se a podám mu ruku. "Nedořekla jste... jsi to," usměje se. Nesnáším svou blondýnovskou pleť, určitě se červenám. "Kamarádi mi říkají Majka," dodám nejspíš zbytečně. Martinův pohled posmutní. "Kamarádi?" Nevím, co odpovědět.

Jídlo se vznešeným italským názvem je výborné, ale něco mě svazuje. Bojím se, že si pokecám šaty? Nesmysl, hloupostí se Marilyn nebojí, drobné nehody jsou lidské a jsem si jistá, že zrovna jemu to vadit nebude. Nemáme na co si hrát, viděli jsme oba dost a on určitě o moc víc. Tenhle muž na pozlátko nedá, konverzace však vázne. Objedná další láhev.

"Majko, já tě obdivuju!" oznámí mi najednou. Vypil už dost. "Matka saň, ten tvůj příbuznej kriminálník, sama na dvě děti a ještě máš čas řešit problémy jinejch." "Brečet nebudu, když jsem to přežila," ujistím ho. "Jo a mimochodem, ten příbuznej je můj vlastní bratr." Sledovat Martinovu reakci je zajímavé. "Máma odešla s milencem, To mi bylo jedenáct, Robertovi deset, zůstali jsme s otcem sami. A toho zajímala spíš flaška a cigarety než my. Robert se brzy chytil party, už na základce hrál automaty, zadlužil se a skončil tak, jak skončil. Já jsem se zařekla, že takhle nedopadnu, odešla jsem na intr, pak na koleje. Tam jsem poznala Káju... Dvě místa byly jen tady, proto jsem se vrátila. Nevadilo mi to, byla jsem už jinde. Jenže pak otec zemřel a Robert se nalepil na mě," dopovím v kostce svůj příběh. "Teď jsi na řadě ty!"

"Ne, ještě to není všechno," zarazí mě. "Chytře a asi záměrně jsi vynechala vztahy." "Pár kluků jsem na škole měla," přiznám neurčitě. Za co se tak stydím? Martin ví, že mám minulost. "Myslela jsem si, že to je vážný. Asi nebylo. Všechno to umřelo na nudu." "A kde jsi přišla k těm zlatíčkům?" zeptá se najednou. Tak proto nadhodil téma vztahů! Pijeme bílé, ale moje barva tomu momentálně neodpovídá.

"Pavel, Kačenčin otec, byl úlet," přiznám radši rovnou. "Na Kájině svatbě, opili jsme se, na lavičce v parku..., no..." mám problém to říct naplno. "Byl to Kajčin známý, ale nakonec se ukázalo, že ne zas tak dobrý... Zkrátka a dobře, skončila jsem single a těhotná. Byla jsem si jistá, že čekám chlapečka, ani jsem pro holku neměla jméno," zavzpomínám na první těhotenství.

"A to druhý?" využije křehké atmosféry. "To byla taky náhoda, jela jsem s malou autobusem, pouštěl mě sednout, a dali jsme se do řeči... Josef není moc konvenční, muzikant, hraje v undergroundový skupině, ekologickej aktivista do toho, ale fyzicky jsme si rozuměli..." opět mě přemáhají rozpaky. "Byla jsem ještě na mateřský, Kačku přijal skoro za svou, tatínka žádnýho neměla. No, a pak jsem otěhotněla podruhé," připomenu si zlomový moment, který náš vztah odeslal do historie.

"Bylo mi zle, Josef nesnáší nemoce a to kolem, nezvládal to, no a pak jsem začala nabírat..." "To je lidský," přeruší mě Martin. "A krásný," dodá a já se najednou cítím důležitě. "To jsem taky od něj slyšela, aspoň tu první část, jenže, zkrátka a dobře, po fyzický stránce jsem se mu začala hnusit," odmlčím se, Josefova rána i po letech trochu bolí. "A tak vlastně prasklo, že nic jinýho mezi námi nebylo. "Josífek se narodil v době, kdy jsme se už prakticky nestýkali, definitivní rozchod proběhl po šestinedělí. Zůstali jsme přáteli, Josef má děti rád, jen by asi měly růst na stromech." Martin pobaveně vyprskne. "Teď už vážně," předám mu slovo.

"U mě je to docela nuda," brání se. "Měl jsem oba rodiče, vymazlenej jedináček, vystudoval jsem, co oni chtěli, měl jsem vhodnou přítelkyni, jenže po letech vztahu vášeň nějak zmizela. Jak jsi říkala, umřelo to na nudu... Nějakou dobu jsem byl sám, pak jsem poznal Gábinu. Byla to velká láska, bohužel taky rychlá... Gabka otěhotněla, ale nic neřekla, dítě nechtěla a bála se, že já bych ho chtěl... Tajně šla na nelegální potrat..." Martinův hlas se vytratí do ticha, zatímco já sčítám malá čísla. "Přestěhoval jsem se sem a přísahal si, že se už nezamiluju, až ses objevila ty. Vypadáš o deset let mladší, nenapadlo mě, že bys měla závazky. Nenosíš prstýnek, proto mě zarazily ty fotky u tebe... Vzdal jsem to předem."

Položím svou ruku na jeho. "Už je to pryč." Dopijeme a přivoláme číšníka. Pak mě Martin doprovodí až ke vchodu. Mám ho pozvat nahoru? uvažuji při polibku. Na rozloučenou? Martin mě vysvobodí. "Tak ahoj zítra!"

TENTO PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ.