Sicílie a Liparské ostrovy 2013 (VI.)

Minchia in Sicilia fui! aneb poslední díl letošního lehce poprázdninového, vlastně dovolenkového putování po cizích luzích a hájích.

14. den – návrat na Sicílii a na pevninu

Po otevření očí s údivem zjistím, že je už po osmé. Výlet do hlavního města odpískám a zbytek rána strávím pohodově. Posléze se vydám do centra ostrova, kde mírně zabloudím a dostanu se až na výpadovku. Naštěstí si situaci uvědomím a obchod s potravinami najdu bez většího problému. Stačí koukat po šipkách! Po nákupech se vydám odeslat poslední pohled na poštu, kde mě pánové pošlou do trafiky, že známky nevedou. Trochu to nechápu, ale jsme na jihu, že! Pak už je čas na sirné jezírko, namatláme se bahýnkem a královsky se bavíme, takže mi ani nevadí, že mi u vchodu naúčtovali sprchu a žeton jaksi nedali. Dvakrát si zaplavu v moři a s hrůzou zjistím, že nejenže stále zapáchám, ale jako bonus jsem pořád pokrytá blátem. No co, nebudeme první ani poslední, usoudím, převleču si jen spodní díl plavek a omotaná šátkem se vydám to roztočit do restaurace u přístavu. Mírně přejedená se vrátím do kempu, jako na potvoru je zase nádherně, vůbec se mi nechce odjet. Rychle se vydám na poslední koupačku, na pláži chlapi řeší medúzy, nedám na ně a vrhnu se do nádherně teplé vody. Možná chyba, při druhém návratu od bójek mě štípe většina těla, že by ty medúzy? Pak už nezbývá, než se vrátit ke stanům a pustit se do balení. Navzdory umytí mýdlem stále cítím síru, nejsem jediná, snad to nebude konečný stav. Hlavně nezapomenout mobil v nabíječce a je čas naložit bágly na valník. Trajekt už čeká, jenže se ukáže, že to není ten náš. Jižanská organizace se opět ukáže, žádná další loď na obzoru, takže shodíme bágly a vydáme se ještě rychle pro granitu. Než se s pochutinou vrátíme, loď je připravená, tyhle lehčí jezdí fakt rychle. Posbírat bagáž a opět ji sházet v určeném prostoru není s tajícím kelímkem jednoduché, ale zvládnu to a Sicílie nás ještě na chvilku uvítá kolem šesté. Rychle naskáčeme do busu a zamíříme na poslední nákup do Ipercoopu. Pak už je čas na definitivní sbalení věcí na zpáteční cestu. Navzdory únavě to zvládnu skoro předčasně, natáhnu punčochy briskně překřtěné na sexy ponožtičky a nejradši bych rovnou zalehla. Nalodění na poslední trajekt je trochu smutné, ten se však k opuštění messinského přístavu moc nemá. Dobře nebo špatně? přemítám, zatímco uléhám na tvrdou lavici na palubě, inteligentně v prvním pořadí. Cesta je jako minule krátká, ale zchladnout po horkém dni stačím. V buse usnu u prý odpočinkového filmu a probudí mě až půlnoční pauza na mytí.

15. den – Řím

Jedeme po jakési italské D jedničce, takže přes prášek na spaní prostě nespím. Pauza je o čtvrté, ven se mi nechce, i když bych se asi protáhnout měla. Znovu stavíme hned třináct minut po šesté, tentokrát na mytí a snídani. Zvládnu s přehledem oboje, dětské "první mléko" mi vůbec nechutná a navíc z etikety zjistím, že mléko je složkou minoritní. Následují další nezbytné procedury typu líčení a po další hodině cesty nás vítá hlavní město. U vlaku nastane problém s automatem na lístky, takže je běžíme koupit do trafiky a můžeme vyrazit do centra. Na přestupu zaváhám, přece nemůžu vylézt ven z placeného prostoru, jenže to nejde jinak a po chvilce zmatků zakotvím ve správném vlaku podzemním. O zastávku přejedeme, takže se vracíme za Asiaty s navigací podél Vatikánských muzeí a neskutečné fronty na ně. Po odražení místních vyhlídkářů a pouličních prodavačů už stojíme před chrámem a můžeme se halit do šátků ze všech stran. Objevem dne se stane, že asi nejrozšířenější jazyk je tu čeština! Fronta postupuje rychle, po chvilce jsme ve střeženém prostoru. Zamíříme nejprve nahoru, takže krytí bylo mírně předčasné. Schodů bylo avizováno 320, napočtu jich jen 303, rozdíl to velký není, lije ze mě pěkně! Pokocháme se pohledy na město a cestou dolů se zastavím v obchůdku se suvenýry, čímž se oddělím od zbytku. Sestoupím přímo do katedrály, kde mě paní ještě rychle zkontroluje, abych náhodou nepohoršovala. Vzít si tílko byl dost špatný nápad, triko přehozené přes ramena mě otravuje, ale asi mi to patří. Venku se zbavím krycích vrstev a vydám se kolem Andělského paláce ke Španělským schodům. Kostel nahoře je lákavý, ale při představě nového nahazování mimiker ho radši oželím, navíc v něm probíhá jakási mše a pán venku se na mě moc netváří. Mírně se zdržím při hledání Fontany di Trevi a už je čas na oběd. Pojmu ho královsky i s kávičkou (od rána nebyl čas) a zákuskem. Navíc tu mají i rychlou obsluhu. :-) Hned vedle čeká Pantheon a už se mohu se zmrzlinou v ruce vydat kolem Palatinu a Fora dál. Koloseum spatřím kolem třetí a po vnější obhlídce se vydám do jeho útrob. Nejsem tu zdaleka poslední, jak průběžně zjišťuji. Lístek platí i na Palatinum, škoda ho nevyužít, jen pak mírně nestíhám. Po nalezení vchodu do metra se vydám koupit si něco k večeři, jenže ouha, nic vhodného neseženu, maximálně se tak dozvím, že šunka vlastně není maso. Konečně u vchodu do metra zakoupím ciabattu se špenátem a sýrem a při hledání lístku zahlédnu naše. Na nástupišti zaváhám, vlak má dle mapy neznámou cílovou stanici, takže zbytečně čekám na další. Následují dva přestupy a jsem na nástupišti směr periferie, kde cílové stanice nepoznávám už vůbec. Nakonec vybafnu na jakéhosi chlapíka na nástupišti: „Por Saxa Rubra, es este?“, frajer kývne a já vletím dovnitř. To bude o prsa! K busu doběhnu minutu po sedmé, jenže to vlastně vůbec nevadí, blonďatá dvojka uvízla v jakési demonstraci a stihnu se v klidu očistit od prachu i vyvenčit a nachystat na cestu károu plnou sirného aromatu. Odjezd se koná s půlhodinovým zpožděním, ale pohoda, čtou se básně a vyplňují obligátní dotazníky. Následně se akce zvrhne, vše kapalné teče proudem, frekvence technických zastávek se zvyšuje. Navzdory ruchu mě přemůže únava a proberu se až pokynem k večerní hygieně. Na kobercích je pěkný nepořádek, ale snad stačíme včas vystoupit!

16. den 22.9.2013 – návrat

I bez prášku usnu až moc tvrdě, v noční pauze se opět nenamáhám. Povel k umytí přijde v sedm na placené rakouské benzince, jen si opláchnu obličej a zakoupím snídani. Přeslazené kakao mi nechutná, ale dopiju a zuby si vyčistím venku na parkovišti. Na další cestě se pokusím číst, ale usínám u toho. Navíc mám zablokovaný krk. Do Čech, tedy na Moravu dorazíme v půl jedenácté, dáme nepovedenou českou kávu a za další půlhodinu vysazujeme první partu v Brně. Cestou do Prahy ještě jedna zastávka spojená s nákupem bagety na oběd a hurá na Prahu. Náš výsadek nastane ve dvě odpoledne, kdo nemá odvoz, volá si taxíka, do metra nás míří jen pár. Moje pravé koleno je asi v temnu.

/Původně sepsáno za účelem pozdějšího vzpomínání.