Spáleniště

Rozverné tóny se jen zvolna vkrádaly do těžkého (polo)spánku. Latinu si nastavila záměrně pro lehčí vstávání. Nesnášela ho odmala. Vystrčila ruku zpod deky a popaměti zmáčkla červené tlačítko. "To neřeš, bude hůř," rozsvítilo se na displeji. Jak moc horší to ještě může být? zauvažovala a shodila ze svého těla vyhřátou přikrývku. Jinak nevstane.

Zdroj: Internet

Chladný vzduch v pokoji se téměř zakousl do rozpálené kůže. Věděla, že nemá na vybranou. Musí tam jít. Na místo, kde přišla o všechno. Posadila se na okraj postele. Jen s vypětím sil přemáhala nevolnost. Na strašlivý okamžik ji napadlo, že se pozvrací hned vedle na koberec. Ještě, že je doma sama. Takovou potupu by nepřežila.

Nikdy nebyla Barbie. Nemohla, poblíž nestál žádný Ken, nebylo tu rameno na opření ani silné ruce za zády. Přesto věděla, že právě takhle ji okolí vidí. Rozmazlené dítě, kterému sebrali hračku. Ta "hračka" byly výsledky let dřiny a odříkání. "Ty špatně skončíš!" poslouchala pravidelně už odmala. O to víc se snažila, aby k tomu nedošlo. Měli pravdu, všichni ti Nostradamové! Občas lituje, že to neukončila včas. Dokud měla odvahu.

Ze stříbrné plochy v koupelně na ni zírala zombie. Ty kruhy pod opuchlýma očima snad ani nepůjdou zamalovat, napadlo ji. Jako by zrovna na tom záleželo. Možná by to někomu došlo. Ne, těm nikdy nic nedojde. Všichni to vidí, ale nezajímá je to. Má, co chtěla. Je nezávislá. Opláchla se studenou vodou a odhodlaně zasedla ke stolu.

Suchý rohlík se každým kousnutím zvětšoval. Cítila, jak se jí zrychluje tep. Nesnášela slovo strach, přesto věděla, že je nejvýstižnější. Ať udělá cokoli, bude to špatně. Jen s vypětím sil dožvýkala už tak dost mizerný příděl energie. Čaj v hrnku taky moc neubýval. Courá se s tou snídaní jak dítě ze školky. Jestli nepohne, přijde pozdě. Tenhle hřích ještě na kontě nemá. Nejspíš jako jediný!

Za skříně vytáhla džíny, které nosila snad ještě na škole. Už se trochu trhají, ale všechno ostatní jí je velké. Ta kila nabraná první rok ji vážně štvala, a co by za ně dneska dala! Věděla, že za daných okolností spíš půjde dál dolů. Už tak jí říkají anorektičko. Týkat se to někoho jiného, snad by se zasmála.

I líčení jí zabralo neskutečnou spoustu času. Jak dávno se už pořádně nevyspala. Všechno to začalo největším úspěchem jejího života. Nestačil jí, chtěla víc. Někdo jiný však chtěl puťku domácí. Proto se tolik let nesnažila proti všem. Zanedlouho si sbalil pár igelitek a vrátil se do mamahotelu. Nesmutnila dlouho, nadšeně se vrhla do další etapy. Těžkého začátku se nelekla, byť se protahoval. Když konečně prozřela, bylo už pozdě. Uvízla v pasti, ze které se sama těžko dostane. Má, co jí slibovali. Je sama, nenáviděná a k ničemu.

Skončila jsem, jen přežívám, napadlo ji už pokolikáté. Ještě poslední kontrola v zrcadle a může vyrazit. Snad nikdo nepozná, že se do spánku včera zase proplakala. Další dějství té (ne)konečné tragikomedie může začít, pomyslela si ignorujíc barevná kola před očima...

/Na hraně reality a fikce.