Montenegro 2015 - 2. díl

Rok se s druhým sešel a výlet konečně vyšel. Tak se s vámi opět podělím o nějaké zážitky a prožitky.

28.8.

Bus zastaví až před druhou, ale jen kvůli nákupu maďarské dálniční známky. My dostaneme pauzu o chvilku později, zvládnu si i umýt obličej, celé to kazí jen fakt, že ručník jsem zapomněla, tak to musí pojistit kapesníčky. Skoro nikdo jiný se nemyje, mám tedy náskok i tak. Na palubě zvládnu zbytek večerního ošetření a jede se dál. V buse není moc teplo, balím se do mikiny a na kolena mezi kraťasy a punčochy házím bundu, kterou jsem chtěla původně nechat ve velkém batohu. A teď by se mi hodily rovnou dvě, opěrka u okna mě tlačí do zad. V pět mě probudí brzdění a po hodině a půl následuje velmi živá diskuze v přední části busu. Celník chce komunikovat s řidičem, ale probíhá to stylem „nerozumim“ – „nerozumeš?“. Následně jsme vyhozeni z busu a musíme proběhnout prázdnou budovou, kde v letu ukážeme své doklady. „Přehánění dobytka“ ozve se zezadu a už šplháme zpátky na palubu. Sedadlo už mě tlačí a ještě čeká dlouhá cesta. Vlastně delší, než jsme si dokázali představit. Ve frontě před celnicemi nás předjede hned několik autobusů a kamionů, hurá, jsme tam! Jenže radost je předčasná, v první budce nikdo nebyl, řidič ji projel a naštvaný a uražený srbský celník nás bez milosti odešle zpátky na konec narůstající fronty. Aspoň mu trochu rozumíme! Otráveně žvýkáme snídani, tohle už nabourá program a na místě určení budeme asi o dvě hodiny později proti plánům. Konečně nám seberou pasy a jsme na území Srbska! Je skoro devět ráno, hranice na čtyři hodiny na cestě VEN, začínám se děsit té zpáteční. Vracení dokladů se protáhne, ne každý má čerstvý s úplně aktuální fotkou, při pohledu na tu svoji z roku 2010 skoro zamáčknu slzu, a to po noci v buse vypadám nepochybně ještě hůř než je obvyklý standard. Na první zastávce si vyčistím zuby a zakoupím vodu, naštěstí berou eura. Ne již tak na té další před obědem, na kávu lovím euromince, ale paní se tváří, že ne, přitom dvojice přede mnou éčky platila. Sáhnu po kartě, jedná se nejspíš o velmi malou částku, ale dávku nutně potřebuju a tablety si šetřím do hor. „I need five euro paper.“ Oznámí mi madam. Moje IQ je v dovolenkovém módu, znásobeném nocí v autobuse a nedostatkem stimulantů, takže mi záhy někdo napovídá: „Musíš dát papírovou.“ Připadám si jako debílek, podám pětieurovku a dostanu nazpět 520 čehosi, co později identifikuju jako srbské dináry. Bezva, co s tím teď budu dělat! Ale kafe za cca 20 Kč je dobré. Na další pauze si dopřeju srbské pivo, je nijaké, po česku asi typicky zahraniční. A dináry stále zbývají... Cesta se vleče, ani číst se mi nechce, zírám před sebe a usínám u toho, dokonce i MP3 od začátku cesty odpočívá v kabelce. Naše radost nemůže být větší, když na prahu páté podvečerní dorazíme na hranice Černé Hory. Řidič vyleze s doklady, ale záhy je zpátky, loví v lednici a prská, že „ty kurvy maj žízeň“. „Ještě sodovku,“ brumlá nespokojeně, ale úplatek v podobě Gambáčů a limonády zabere a pokračujeme dál. Na černohorské straně to proběhne stejně a pokračujeme do městečka Pljevlja okouknout místní mešitu.

Vzhledem k zamčeným dveřím se jedná o rychlou akci, pořídíme pár fotek a jdeme se vyvenčit do socialistického hotelu s převahou pánských toalet.

Opravdu logický poměr 6:1 vyřešíme jednoduše a jdeme nezvedeně na pány. Pak už je čas na návštěvu bankomatu, zaváhám, 100 nebo 150? Dovolená je od slova dovolit si, usoudím, kdyžtak budou na příště. Bohatá se vydám ke stánku s točenou zmrzlinou a požádám o jednu malou. Slečna se na cosi ptá, v domnění, že mi nerozuměla, svůj požadavek odznakuju zdviženým palcem a naznačením malé vzdálenosti. Ukáže na šest obrázků, jo aha, druh si mám vybrat. Vezmu tu nejjednodušší, bez polev, a vydám se k busu, kde se už banda kumuluje pod cedulí „Bezalkoholna pića“ bavící zejména pánské osazenstvo. Ještě nákup v supermarketu „Voli“ v Žabljaku, vzhledem k trvání nákupu některých jedinců stačím zakoupit i pohledy a při čekání u busu poruším bezinternetové pravidlo. Stránka GSFT se mi sice načte, ale mobilnímu prohlížeči chybí potřebné funkce, takže letošní US Open bude definitivně bez mojí účasti. Do kempu dorazíme za počínajícího soumraku a vítá nás tam velmi originální socha.

Takže hurá stavět, kdo je rychlý, dá to bez čelovky! Majitel Mína je milý, zve nás na panáky (kvůli již jen studené sprše ho nestihnu) a zapálí nám oheň. Nastal čas na seznamování, ve světle ohně a pod vlivem únavy a kolujících nápojů si zapamatuju prakticky jen ty, které jsem už znala. Majitel se synem se k zábavě přidá a dojde i na balení zejména blonďatějších slečen. Lidé se začínají vytrácet, před jedenáctou jdu kvůli překvapivé zimě také, jenže si sotva namočím kartáček a vypnou vodu či co! „Restrikcija!“ pokřikuje majitel a přinese nám několik kanystrů. Následně se dozvíme, že kvůli šetření vodou je vždy vypnutá od jedenácti večer do šesti (nebo do sedmi?) ráno. Není jasné, zda vody je málo nebo je problém v její kvalitě, nicméně improvizovanou hygienu zvládneme a můžeme do stanů.

/to be continued

/do vzpomínáčku