Montenegro 2015 - 12. díl

Rok se s druhým sešel a výlet konečně vyšel. Tak se s vámi opět podělím o nějaké zážitky a prožitky. Poslední "výšlap".

5.9.

Horko je tu pořádné, a to někdo nastavil klimatizaci na pouhých jednadvacet stupňů, no nevím! Vstávat se mi nechce, proč taky, ostatní ještě vyspávají, a to mnozí dorazili dřív než já. Po osmé přece jen pár lidí ožije, přidám se k nim, první výzvou je dostat se do koupelny. Ve velkém zrcadle mimoděk odhalím další škody, spálené nemám jen nárty, jak jsem se to mazala a k těm modřinám jsem přišla kde? Po sprše a vyčištění zubů je mi jasné, že se dělá fronta, takže zbytek úkonů provedu v pološeru na pokoji. Hlavně znovu slepit koleno, přes veškerou opatrnost ho stále trochu cítím. Několikrát vypadne proud, asi ty naše puštěné klimatizace jsou moc. Balím své krámy, snad to půjde nechat na recepci, jak nám slibovali. Uložení mám lepší než včera, ale přece jen je toho moc na půldenní tahání po městě, zvlášť jestli ty hradby opravdu mají 200 převýšení. Ještě rychle zkusím porušit bezinternetové pravidlo, ale wifina na pokoji nemá signál, správně! Akorát se nedozvím, která Williams to vyhrála, ale nevadí, jdu vrátit jeden z klíčů, na recepci už je pár odložených zavazadel, přidám po dohodě s recepčním dvě ze svých tašek a hurá někam na snídani. „Not working yet!“ upozorní mě u té samé restaurace, kde mě včera přistihli u televize. Nakonec najdu jednu otevřenou a usednu na lavici pod slunečníkem, který záhy začne plnit funkci deštníku. Číšníka požádám o espresso a sklenici vody, na jídle se s ním chci domluvit, jenže mě asi nepochopí a dá mi víc času na výběr. „Zdravstvujtě!“ vítá mě bodře další. Snažím se dopátrat, co že to obsahuje nabízená omeleta, pán mi ovšem jídelák sebere a donese jiný, kde jsou uvedené ceny. Komunikace celkově připomíná Babylon, já anglicky, on rusky, nakonec se domluvíme na čisté omeletě bez ničeho.

Ten první mi donese kávu a ubezpečuje se, že opravdu omeletu bez ničeho, rozpačitě požádám o sýr nebo zeleninu. Po chvíli mi naservíruje volská oka s pár kousky rajčete a košíček chleba, voda v tom zmatení někde zmizela. Aspoň, že žloutky netečou, o salmonelu zrovna nestojím. Zkonzumuji snídani, zaplatím nadvakrát donesený účet a vydám se na hradby. Včera jsem vstup našla omylem a snadno, dnes se nemůžu trefit, ale nakonec potkám pár spoluúčastníků a vydáme se společně. Vybírají tu vstupné, cestička není nic moc, asi v rámci autentičnosti, a navzdory mrakům je už dusné horko. Počkat, ono vlastně není tak brzy. Pořád stavíme, a to nejen kvůli focení, prolézáme zákoutí, pár lidí to kvůli hrozícímu přehřátí otočí a mezitím potkáme pár dalších, co už mají vrchol za sebou. Spálené nárty neujdou pozornosti, mnozí nechápou, jak můžu vůbec chodit, mě to přitom snad ani nebolí, dobře, v prevenci jsem selhala. Moje poslední čisté tričko je durch, na cestu si budu muset vzít to s dlouhým rukávem. Konečně vrcholu dosáhneme také, povinně se vyfotíme s černohorskou vlajkou a hurá k sestupu.

Ošlapané kameny kloužou, aby ne, když je ochozená i podrážka mých sandálů, smějeme se funícím turistům v protisměru, ale po dvanácté jsme zpátky ve městě, kde přímo naproti našemu hostelu sedí pár účastníků na zahrádce. Přidáme se, ionty je nutno doplnit a taky je už čas oběda. Tradiční jídla chudiny tu nemají, takže si objednám italský salát. Při servírování nastanou zmatky, někdo mi objednal telecí polévku, kterou s láskou a péčí postoupím dál, ale hlavně můj salát ne a ne dorazit! Nakonec se připomenu, paní zapomněla, ach jo! Že jsem se na ten oběd nevykašlala, to kočičí muzeum už nestihnu. Ale někde tu prý jsou mraky živých koček. Pak už se hovor stočí k místní minerálce „Knjaz Miloš“ a české mentalitě. Při placení společného účtu opět chybí, jak že to tu počítají? Jako by nestačilo, že někdo nevrátil klíč od pokoje. Na kočičí náměstíčko se musím nechat navést, je tu přímo kočičí ráj, jen ty kočičky si asi rajsky neužívají, potřebovaly by víc péče stejně jako pes očichávající volně ložené pytle s odpadky. Nejmenuje se Kotor náhodou podle těch koček? napadne mě při pohledu na skleničky se jménem města a obrázkem mňučivce. Koupím nějaké dárky, zásoba peněz se tenčí, a to je čas jít na nákup, vyzvednout věci z hostelu a vydat se na loď. Toho muzea mi je líto, ale na dobu plavby to přece jen nebude a taky nechci o poslední lodní výlet přijít. Třeba se sem ještě někdy vrátím! V hostelu ještě požádám o možnost dolít si vodu, pár lidí stojí frontu na sprchu, kterou rovnou zavrhnu, než bych došla jen dolů, budu na tom stejně jako před ní. Přebalím a posbírám své propriety a vydám se směrem k hlavní bráně. Moje peněženka se řádně provětrá, tu kočičku za patnáct euro prostě MUSÍM mít! V Babylonu způsobeném opět ruštinou, co s ní všichni mají, sakra, se radši neptám na možnost platby kartou, „spasíba,“ děkuje mi slečna nedbající mého „hvala“. Ještě rychle pořídit pár posledních fotek, koupit kafe ve fast foodu, nic moc teda, navíc nezakrytý kelímek, a už se ověšená jak vánoční stromeček přidávám k čekajícím pod palmami.

/to be continued

/do vzpomínáčku