Asi je to závislost

"Když se nedosáhne vrcholu, tak to prostě není ono!" Odpověděla jsem jednou dost blbě na dotaz, jak se mi líbila túra zmařená sněhem.  Pár set metrů nad mořem si ale pořádný vrchol musíme vytvořit sami.

"Jdu běhat!" Oznámila jsem své mladší sourozenkyni, která se už asi půl hodiny chystala na venčení Vendulky. Džíny, mikinka, že by nějaké setkání? "Bude pršet!" Ušklíbla se na mě, okšírovala lišku a vypadla. Dlouhý rukáv nebo krátký? Než jsem se vypravila i já, byly zpátky před barákem. A venku docela teplo s vlhkostí po dopoledním dešti. No, risknu to!

Na hřišti se nehraje, aspoň něco! Ale lidé na před hospodou lavičkách po mně čumí... V Praze jsou ulice i "lesy" plné maratonců, kolik exotů asi chodí běhat tady? Sebíhám dolů k potoku, tenhle kopec v opačném směru má většina naší rodiny problém i vyjít, takže mám v plánu na závěr udělat totéž. Nad potokem se málem rozplácnu na trošce bahna, dávej pozor, postarší pán venčící rovnou několik psů se baví... Mám potok přeskákat nebo přeběhnout po lávce? Rozhodnutí mi usnadní děti rochnící se v mělčím místě, maminka vysedává na mokré kamenné lávce. Při tom počtu dětí už nastydlé vaječníky zjevně neřeší, hodí po mně otrávený pohled a jen si posune balíček kapesníků, abych jí je náhodou neshodila do vody.

V lese je pocitová teplota ještě vyšší než venku, začíná mi být hic, co teď? Co se stane, když si sundám to nevhodně zvolené tričko? Naštěstí mi v poslední chvíli dojde, co mám pod ním. Přesněji řečeno to, že tenhle kousek budu dost těžko prezentovat jako topík, na který tričko netřeba. Pravděpodobnost, že někoho potkám, nebude na oblíbené cestě úplně nulová a i kdyby, pořád tu jsou zvířátka. Představa, že veverky hrůzou omdlí a popadají ze stromů, mě fakt do extáze neuvádí. V tom případě totiž budu mít po tréninku, protože je budu muset zachraňovat. Fantazie zapracuje, mám co dělat, abych se nesmála.

Dalšího živáčka potkám až na okraji chatové osady nad Borkem. Kolega běžec, a pěkně lehkonohý! Nápadně připomíná jednoho ze sousedů, ačkoliv ten by mohl soutěžit v pestřejším výběru disciplín, než nabízí sportovní aktivity. Bahýnko kolem rybníka mě mírně rozhodí, kousek cesty spíš skáču přes kaluže, než aby se tomu dalo říkat běh. A na hrázi tatínek učí synka rybařit, nechci jim rušit potenciální úlovky (i když pochybuju, že v té špíně vůbec něco žije), tak to prostě otočím. A hned mám pár metrů navíc!

Cesta je volná i nazpátek, na pasece je už místo náprstníků tráva a plevel směle mi konkurující výškou, kopřivy mě šlehnou do rukou, a zrají maliny! U zákazu vjezdu ze silnice vedoucí na Pohoří zaváhám, nemám to vzít ještě kolem bývalé hospody "U Báby" k Ráčku? Kouknu na hodinky, radši už ne, a taky bych měla mít na paměti, že jediná můžu řídit! Podruhé otáčím, u chaty, kde se Cliff kamarádí s jedním z pejsků, potkám pána venčícího zároveň psa i dítě. Zadoufám, že kluka nenapadne z kola sletět, tatínek mezitím pacifikuje psa, který po mně startuje, v Praze jednu takovou potvoru potkávám často. Možná mají běžci stejně jako pošťáci nějakou vlastnost, která pejsky vytáčí!

Konec, jsem u potoka. Ale najednou nechci jít, to musím ještě dát! Přece to nemůže být horší, než lezení, prostě dám pauzu, když to nepůjde, a pak to zas půjde. Ještě za zatáčku, ještě k tomu stromu, ve dvou třetinách mám pocit, že by to fakt stačilo, navíc někdo jde směrem dolů! Smějící se puberťáci téměř blokují cestu, ale odklidí se ke straně a ještě mě na několikrát pozdraví, zvládnu i opakované odpovědi na pozdrav, to dám, už jen k silnici!

"Nechceš řídit?" Pokládám o hodinu později nesmyslnou otázku. "Mě nějak bolej nohy..." Asi tu na pořádnou explozi endorfinů je přece jen moc kyslíku!