Špice v oblacích

...a tak se sedm chlapů navázalo na lano schopné unést +-150 kilo. No, pokud těm chlapům bylo víc jak asi 6 let, mohlo to skončit jediným způsobem... (Švýcarsko 2016/4)

V noci se několikrát probudím, hlava mě bolí pořád, teď navíc můžu k možným příčinám přidat víno za dva franky (a že po tom jihoitalském za dvě éčka mi nic nebylo?). Ze stanu se vyhrabu před sedmou poté, co si uvědomím, že jsem si po včerejší nestíhačce nechala pro jistotu méně času. Po snídani probereme význam německých nápisů po celém kempu, načež se vydám do umýváren. Jenže zrada, dveře jsou zahražené koštětem a uvnitř se činí paní, kterou jsem tu už zahlédla. „You want to?“ Naznačí pucování zubů, jednoduchá dedukce, když mám potřebnou výbavu v ruce, a gestem mě odešle za roh k venkovním umyvadlům (aha!).

Odjezd v půl deváté v pohodě stihnu, lepším se, navíc mě konečně přestala bolet hlava, vida, kofeinový absťák při včerejších nedostatečných dávkách mě jako možná příčina nenapadl! V městečku Tasch nás autobus vysadí na nádraží, neboť do Zermattu, našeho dnešního výchozího bodu, auta a spol. nesmějí. Jezdí se tam elektromobily, takže prý máme dávat pozor, aby nás nějaký nezajel.

A taky si máme nakoupit, ale asi to bude mít háček, Nanebevzetí Panny Marie je tu státním svátkem, nesmím zapomenout na jeden jiný, a Coop prý bude asi zavřený. Kdyžtak to má jistit Migros, místní řetězec vyznačující se tím, že neprodává alkohol, takže asi abstinujeme! Chvilku po vylodění z vlaku nasedáme do horského vláčku, sklon podlahy vypadá na rovině dost nebezpečně, asi to bude hodně do kopce. Předpoklad se potvrdí, navíc jsme asi moc naložení, chvílemi se zdá, že se zubačka nahoru nevyplazí. Vzájemně se utěšujeme, že ten mrak v okolí Matterhornu už nebude, až se dostaneme na konečnou. Lístek je potřeba i k opuštění stanice, to jsem snad ještě nezažila, a můžeme se vydat k vyhlídkové plošině. Snažím se moc nepobíhat, téměř 3100 metrů nad mořem slibuje v tom případě komplikace, přesto jsem podezřele v pohodě, paradoxně asi proto, že jsem se nahoru vyvezla? K vidění je v plné parádě většina čtyřtisícových velikánů se sněhovými čepičkami, tedy až na jeden, který asi? Doporučení počkat, že se to třeba přežene, by se nemuselo vyplatit, zpoza Matterhornu se valí další a další bílé peřiny, takže začínáme pomalu sestupovat. Ještě rychle nakoupit pohledy, pořídím i chybějící známku, poobdivuju se čokoládovým modelům největší atrakce a už fakt hurá dolů.

Klidně bych to brala naopak, ale tahle možnost byla zavrhnuta, že prý při sestupu člověk neustále kouká na Matterhorn, kdežto při výstupu ho má za zády a může se za ním tak leda otáčet. Naštěstí je aspoň slušná cesta, když už je kýžený vrchol střídavě více a méně zahalený. Všude je spousta lidí nejrůznějšího věku, vybavenosti a stavu, patrně oblíbená akce tenhle sestup! Slézt 900 metrů je nakonec překvapivě snadné, jen ten Matterhorn se celou dobu plně neukázal, prý nic neobvyklého.

V Riffelalp toho moc k vidění není a navíc mám neuvěřitelné štěstí, když mi hned po příchodu na stanici jede vláček dolů. Za tu chvilku se zvládnu pěkně rozsedět, ale zjevně nejsem sama, několik pasažérů to rovnou zalomí. Navíc mě pekelně pálí oči, že by moje sluneční brýle na ochranu před alpským sluníčkem nestačily? Kapky to ještě zhorší, jako bych si do očí snad něco spláchla nebo co, prach nebo opalovací krém?

Dole se vydám shánět kafe, jsem pěkně umordovaná (po pouhém sestupu!). Turistickou část města musím k tomuto účelu projít až na konec, všude jen suvenýry a zmrzlina, město je navíc plné lidí svátek nesvátek! Hned poté vyrazím do muzea Matterhornu, trochu mě zarazí, když místo lístku nafasuju jen anglicky psaný leták. Paní mi ještě vcelku mizernou angličtinou nařídí uložit si batoh do skříňky a můžu se vydat za poznáním. Na čtení popisků se moc nesoustředím, asi přece jen únava, a tak se jen pokochám dobovými exponáty a vydám se courat po chudší části města. Kromě okytičkovaných domů toho moc k vidění není, navíc málem vlezu pod jedno z těch elektrických autíček, hlavně, že nás varovali!

Coop je nakonec otevřený a prý tam bývají fronty, vydám se proto na nákup v předstihu. Platební terminál se mnou opět nemluví, tentokrát to ale zvládnu sama a můžu se ověšená jak vánoční stromeček vydat dál. Neodolám místní zmrzlině a hlavně plyšovému kozorožci trůnícímu vedle pohledů, a už je pomalu čas se vrátit na nádraží. Cesta zpátky k autobusu je krátká stejně jako dojezd do kempu. Zato fronta na sprchy je tentokrát nekonečná, a tak se vydám hledat ty druhé, co mají být na opačném konci u recepce. Místo umýváren omylem objevím bazén, jo, odtud ti lidé pobíhající po kempu v plavkách! Sprchy nakonec najdu na třetí pokus, dámské tu mají dobře ukryté, jen co je pravda. Ale jsou hezčí a navíc tu ještě je i teplá voda, a když na zpáteční cestě najdu i kontejnery na odpad, jsem maximálně spokojená. Ve stanu si pustím MP3 a napíšu pohledy, snad zítra potkáme nějakou schránku! Oficiální večerní program se rozhodnu zatáhnout, takže se kolem kroužku proplížím vyčistit si zuby a zalehnu.

/pokračování příště/pro pozdější vzpomínání