Při procházení svých fotoúlovků jsem objevila obrázek, pro který jsem zatím nenašla uplatnění. Je takový ojedinělý, nehodil se do žádné série. Zato připomíná doby, které dávno minuly.
"Rekonstrukce Školičky..." hlásala cedule na plotě školního hřiště, toho času z důvodu stavby uzavřeného. Budova družiny, která v lepších letech sloužila i pro běžnou výuku (to když bylo moc dětí a nevešly se do hlavní budovy s přístavbou), byla téměř rozebrána na prvočinitele. Jó, pokrok nezastavíš!
Ne, nechci psát o tom, že zrovna naše třída tam to útočiště měla celý první stupeň. Ani o tom, jak jsme za naší milovanou prvostupňovou pančelkou přebíhali v osmé třídě na hudebku po panelové cestičce, která už tehdy byla spíš bahnem. A jak jsme se po tom přebíhání semo tamo báli uklízeček, co své "čisté území" hlídaly jak ostříži a za porušení povinnosti přezouvání nadávaly jak špačci. Ani o tom, jak se ve druhé třídě na klučičích záchodech propadla podlaha a poté, co holčičky ztropily scénu, že se dělit nebudou, páni kluci museli lítat do hlavní budovy. Jo, a milovaná pančelka dnes opět přeplněné škole řediteluje.
Přímo pod školičkou a hřištěm se nacházela školní zahrada. "Prácka" byla vesměs vítaná, taková jednička za nic, stejně jako hudebka, výtvarka a pro většinu i tělocvik. Dílničky mi nevadily, vaření a ruční práce teprve ne, ale pěstitelky byly správná otrava. Sbírání odpadků v okolí školy, tahání odřezaných větví po úpravách křovíček, plení záhonků, hrabání trávy, sušení sena, hrabání listí, cokoliv si vzpomenu, plány byly jasné. Někde se zašít do křoví a neoblíbenou hodinu přečkat, případně "muset nutně na záchod" a zdržet se co nejdéle. Holky, které neměly příbuzné na venkově, měly aspoň zážitek z vidlí, rýče i blbého kolce, ve kterém se vozil všechen bordel na kompost a do popelnic. Jedinou výjimku jsme byly ochotné dělat v hodinách, kdy se sklízelo. Nikdy jsem nepochopila, kam výpěstky ze školní zahrady jdou. Vždycky byla boudička plná jablek a vůbec všech možných plodů, ale my jsme si směly vzít každá právě jeden kousek na závěr hodiny a sníst ho neumytý zamatlanýma rukama. No ale co se stalo s tím zbytkem??? Uvařili z toho v jídelně?
V zimě nás nepřízeň počasí zahnala do lavic a probírala se nudná teorie. Ona tedy zas tak nudná nebyla. Místo seznámení s typy půd a nevím co v té učebnici ještě bylo (pamatuju si kulový), jsme od pana učitele postupně obdržely výklad o mechanismu vzniku menstruačních bolestí, úskalích překotného porodu a průběhu smrti dehydratací. Následná písemka, na které se měla zakládat známka na vysvědčení, byla ovšem z těch půd atd. A Tůmová se zas jednou parádně ztrapnila, když k přípravě použila nafasovanou knížku místo nepopsaného sešitu a získala téměř plný počet bodů. Ta písemka se ve finále vůbec nepočítala, jak mizerně dopadla.
Vrcholně trapné bylo v teplákách otročit pod okny dílniček, kde kluci měli nějaký děsně zajímavý výklad. Bavilo je to natolik, že všichni leželi na miniaturních poncích, čučeli z okna a dělali opičky na nás ubožačky lopotící se s hráběmi. Kolikrát to odnesli pohledem na naše vyplazené jazyky, ale za týden se vždycky karta obrátila. "Jarda zvrhnul!" Smála jsem se spolužákovi, který mě nepříliš tajně miloval a právě vyklopil trávu z kolce vedle volejbalového hřiště. "Co vrhnul? Koťata?" Přidaly se holky a výklad byl rázem ještě méně zajímavý.
"Učitel, mučitel, pučitel!" Kvílela neoblíbená spolužačka považovaná za herečku až hysterku, zatímco jmenovaný střežil místo vedle skleníku, kde jsme ještě před chvílí zmateně stály my. Nad mládětem kuny či co to bylo, které mělo nějaký problém. Zřejmě nemalý, a tak jsme se po výše uvedených teoretických výkladech dočkaly i praktické ukázky eutanazie pracovní botou. A pan učitel musel ke svému činu podat vysvětlení. Šplhny se hned přidaly na jeho stranu, ale útlocitné a hysterky se jen tak nedaly.
Pak konečně přišlo vysvobození v podobě vaření. Třída se měla rozdělit na poloviny, které se v pololetí vymění. Jedni vaření, druzí pěstitelky. A mně se netrpělivost nevyplatila. Možná už tehdy zaúřadovalo moje "štěstí", na které se lidé tak rádi ptají, a ve škole se objevila žloutenka typu A. Hygienická opatření na sebe nenechala čekat, doma nafasované dezinfekční mýdlo, kýble s roztokem chloraminu pro ty, kdo neměli svoje mycí potřeby, separace "postižených" tříd a samozřejmě převedení hodin vaření na výtvarku, když už se zrovna neučily ruční práce. V kuchyňce jsme si užili jen poslední asi tři hodiny před vysvědčením. Nikdy nezapomenu na výrobu bramboráků a jak pančelka holkám u vedlejší linky dílo pokazila nadměrným množstvím majoránky. "Schovej tu marjánku!" Nařídila jsem jedné ze spolukuchařinek a zbytek skupinky lehl v záchvatu smíchu na zem. Naštěstí se to v ruchu ztratilo, jinak bych asi měla co vysvětlovat. Po konzumaci a umytí nádobí jsme toto utřely mým ručníkem, který zůstal ve školní tašce od žloutenkových časů. Doma mě pak neminulo vysvětlování, proč "až teď dávám ten ručník vyprat, a proč je mokrej jak hnůj". V dalším pololetí jsme až na pár výjimek, kterým někdo jiný dobrovolně svoje "lepší místo" přenechal, ostrouhali, a museli zas na zahradu. Z oken kuchyňky se nám vysmívali ti, co si vaření užili vrchovatě, a provokovali s plnými talíři. Přes záhony kytek se nešlo přiblížit, aby nám dali ochutnat. Ale dali by???
