Zlatou stezkou do Německa I.

Tisíc a pár let stará cesta a pořád funkční, místy i v původní podobě. Ač samozřejmě již neslouží účelu původnímu, je zvláštní pocit projít si tu dávnou dálnici.

Zlatá stezka (německy Goldener Steig) je souhrnný název pro systém severo-jižních středověkých obchodních cest, které překračovaly šumavské hvozdy a spojovaly Čechy s Podunajím. Stezka byla v průběhu staletí nazývána „pasovská“, „prachatická“, „česká“ či „solná“. Název Zlatá stezka se objevuje až počátkem 16. století, jako výraz mimořádné výnosnosti obchodu, který po ní probíhal... Horní (Kašperskohorská) Zlatá stezka je nejmladší trasou Zlaté stezky. Vedla z Kašperských hor přes Horskou Kvildu, Kvildu, na Freyung a dále do Pasova. Ve 14. století byla vytyčena nová trasa (tzv. Zlatá cesta), která se oddělovala v Horské Kvildě a postupovala západněji přes Grafenau a také do Pasova. Ve stopě Kašperskohorské Zlaté stezky (místy souběžně) vede dnes přes Horskou Kvildu zelená turistická značka, která umožňuje nahlédnout o jaké dílo se jednalo... Hlavním obchodním artiklem na Zlaté stezce byla nesporně sůl z rakouských solných dolů. České země jí měly nedostatek, a jelikož středověk potřeboval velké množství soli (byl to jediný konzervační prostředek na potraviny), bylo nutné ji dovážet. Ze solných ložisek ve východoalpské oblasti v Reichenhallu, Halleinu nebo Hallstattu se sůl přepravovala po řekách do Pasova a odtud na hřbetech soumarských koní po Zlaté stezce přes Šumavu do Čech. Kromě soli se z Pasova do Čech vozily drahé látky, jižní plody, koření a víno a opačným směrem hlavně obilí a dále chmel, med, vlna, kůže, pivo a další potravinářské produkty. (teta Wiki)

Už stojíme na rozcestí...

...a to se ještě nerozpustila ranní zima.

Cesta je jasná...

...vedoucí kolem starých zlatých dolů...

...krásných louček...

...kořenů spíš dalekých než hlubokých...

...stromečků jak vánočních...

...vlastně po normální zelené...

...k prvním živým tvorům od opuštění města.

Civilizace jsou tu spíš náznaky...

...a člověk je skoro jelen ze zmatení ročních období.

Oba Kozí Hřbety (Velký i Malý) mají už svou slávu za sebou... 

...a tak mimo kapličky můžeme obdivovat jedině krásné kvítí.

Dobronín na tom není o moc lépe. Ale povšimněte si detailů!

...

Než se člověk vyhrabe sem, může být poněkud vyflusaný...

...a tak ho nepotěší zjištění, že za dvě hodiny ušlapal jen šest kilometrů. A pohled na start jako na dlani vyvolá smíšené pocity, ač je nádherný. (Omlouvám se za kvalitu.)

/29.5.

/pokračování bude

***

Mohli bychom se domnívat, že dle názvu zde žili neslušní lidé, kteří rádi plivali, vulg. flusali. Ale v tomto místě, kde stával velký hospodářský dvůr se zvoničkou, se pálilo dřevo na popel a ostatní popel se zde povinně shromažďoval. Z něho se pak louhováním vyráběla potaš, německy Fluß, která se dodávala do sklárny ve Vogelsangu či jinam, jako nutná přísada k výrobě skla. Používala se také k domácké výrobě mýdla či jiných čistících prostředků. Roku 1780 koupil Franz a Josef Härtinger usedlost od města Kašperské Hory, a o čtyřicet let později získala rodina Gerhartova. Do té se roku 1880 přiženil Johann Bauer, jehož potomci zde hospodařili až do roku 1946. Dnes už jen křížek u rozvalin dvora připomíná někdejší těžký, ale spokojený život na Flusárně. Pohled na Kašperské Hory je však stále nezapomenutelný. (informační tabule na Flusárně/Emil Kintzl)