Tak kdo je tady dítě?

Když je člověk mladý, život je snadný, pak se karty obrátí a vám ledacos dojde... Mně to nějak nejde, tak co se sem ještě vejde?

"Jedeš za dětma na tábor, jo?" Zeptá se sourozenkyně a pro jistotu zakryje kočárek plenou, aby to její pohledem na mě neutrpělo. Chápu, že ten pohled už za moc nestojí, ale já se chtěla pozdravit s kámou. Mamina zatím dole cosi loví.

Věci určené k přesunu na chalupu předány, nákup uložen. Druhý den marně čekám na spolucestující, která mě zdarma zneužije. Zůstává to v rodině, tak se to nepočítá. Prý nasedla do jiného autobusu, uf, odmítá pozvání nahoru a svá zavazadla i tělo okamžitě složí do auta. Za obšírného výkladu o tom, jak náročné je pracovat, se rozvalí tak, že nejspíš nezařadím pětku. Zadoufám, že bude spát, o práci vím víc než dost, makám násobně déle, hvězdo! Můj odhad byl správný, šaltka na dálnici málem skončí zapíchnutá v macatém lýtku, ale nakonec bezpečně dojedeme a dokonce si odpustíme i zmrzlinu, neboť nechci sjíždět z dálnice zbytečně brzy.

Na dvoře u stolečku stojícího pouze na heslo sedí teta a s lehce napruženým výrazem studuje letáky obchodních řetězců. Tour de obchoďáky byla avizována předem, a tak zatímco mladá se převlékne do plavek a vystaví na její poměry málo opálené tělo uprostřed dvora, já si ponechám šatičky a odtáhnu jednu z židliček do mizerného stínu pod hruškou. Teta se jako jediná pochybným testem prokázaná žena v rodině dokáže věnovat více věcem naráz a komentuje zároveň nabídky řetězců i repertoár vyhrávaný apartním rádiem ve tvaru kačenky. Do toho okřikuje našeho psa. Její fantastická dceruška to ihned okomentuje: "Klídek, stoupne ti tlak!" Přikrčím se v očekávání exploze, jenže teta mě převeze. "Vo sebe se nebojim." Hodí oko po sourozenkyni opečovávající kytky pod okny. Ta ji naneštěstí zaznamená. "Tss já mám tlak jak zamlada!" "To bych chtěla vidět!" (já taky) "Mělas prášek?" Ušklíbne se teta. Prapodivně znějící kladnou odpověď volně překládám do češtiny jako nepamatuju si jeho spolknutí, ale vám to tady vykládat nebudu. V duchu si odříkávám chytrou knihou hlásaný fakt, že 70% správně užitých dávek je úspěch, a současně si uvědomím, že frekvence požadavků na dodání léků odpovídá něco málo přes 50%. "A máš jich eště dost?" Zeptám se spíš pro formu. Z představy výletu na internu dostávám kopřivku s předstihem, pan doktor dosáhl důchodového věku přibližně v době, kdy jsem dostala občanku. V kombinaci s novou zpomalenou sestřičkou je to na půl dne a na to nemám čas ani nervy. "No má, když je nebere!" Udělí mi teta lekci z logiky a já doufám, že s tématem končíme.

Vydýchat se nestihnu, teta vyskočí ze svého místa tak, že se stolek složí a kačenka chraplavě vyzpěvující "za co panebože, za co?" se dokutálí až k mým nohám, kde zmlkne. Mladá se může uřehtat, tak vtipné to přece jen nebylo, její rodička oznámí, že ona prášek neměla, a rychle si přinese krabičku kloubní výživy. Záchvat smíchu se mi povede ovládnout jen s vypětím sil a málem si ustelu vedle kačenky, což moje oblíbená sestřenice okomentuje: "Klídek, stoupne ti tlak!" I druhý pověstný vztekloun, tedy já, zklame a zachová klid. Dnes už by byl k vytočení potřeba těžší kalibr, to víte, léta praxe s lidmi. Stupidních nápadů způsobených nevyhnutelně následující hyperaktivitou by se navíc měly bát ony tři, odepření nákupu, potažmo zpátečního odvozu, je z těch méně nebezpečných. "Ta žádnej nemá!" Zahlásí máma neomylně ostrovtip, jaké normálně padají spíš z mojí pusinky. Teta startuje k záchranné akci, než jí dojde, že funkce rodinného zdravotníka byla zbavena mou promocí. Pro klid všech zúčastněných předvedu pár nepovedených sérií coupé-piqué, teta nařeže kytky, obě starší se bleskově oblečou "do města" a můžeme jet. Nemůžeme, strhnou se dohady, obě chtějí dobrovolně přenechat výhled té a druhé sedět vzadu. Tohle nedám!

Upravit a zalít hrob zvládneme bez nehody, zapálit svíčky kromě nadměrné spotřeby sirek taky. "Kdo to byl?" Valím oči na skupinku pokřikující u kostela "Čau, Pražáci!". Ani jedna neví. Po menším adrenalinovém zážitku, když se nějakému expertovi nechce jít až na přechod a zkrátí si cestu přímo přes kruhový objezd, bezpečně parkujeme u prvního obchoďáku. Jako řidič jsem zproštěna vyzvednutí vozíku i dalších povinností. "Máme všechno?" Zeptá se teta po chvilce. Odpověď její sourozenkyně zní nepřesvědčivě, pojímáme podezření na zádrhel. "Ty nemáš ten seznam?" "No seznam mám," souká ze sebe máma, "ale nemám brejle!" Kouknu po tetě ve snaze odhadnout její stav, nerada bych něco řešila, když přijde závěr. "Proč ste mi neřekly, abych si je vzala?" Teta je zralá na Diazepam, který nemáme, já na panáka. Od rozdělání některé z láhví v oddělení pitiva pro dospělé mě zachrání jen touha mít i po dnešku řidičák. Lituju, že jsem nepočkala venku, následně nafasuju tetou pečlivě sepsaný seznam a zbytek první štace už proběhne v klidu. Až na dohady, kdo bude platit! Na druhé si svorně zanadávají, že většina vybraného akčního zboží už je vyprodaná. Jasně, že jsem jim to říkala, přebily mě svorným tvrzením, že tohle není Praha. Nakonec si přece jen něco vyberou ze zbytků v označených koších, mně dovolí vzít si láhev vína dle vlastní volby. Za tohle bych si zasloužila víc než jednu, ale nechci být mrcha nevděčná a alkáč k tomu.

Po zdárném návratu na chalupu se obě rozplývají nad svými úlovky, mladá se pochlubí spálenýma nohama, něco takového u ní vidím poprvé, a já se vrhám zchladit do bazénu. Po obědě (já svoje zásoby, zbytek před chvílí koupená sekaná) a ovocném pivu (já Birell bez příchuti) následuje siesta, teta s knihou, máma s domácími pracemi, mladá pokračuje v opékání. Koupání prokládané praktickým školením diabetické diety - zákusky, další ovocná pivíčka, zmrzlina s čokoládou - utne blížící se letní bouřka. Prskám, vymáchala jsem se málo, ale není to nic platné, "děti na táboře" přikrývají bazén i s již navátým bordelem a klidíme se dovnitř. Jen co se liják přežene, je čas vyrazit zpátky ku Praze. "To budeme pít cestou?" Neujde pasažérce moje odměna za utrpení na nákupech. Jo, ani nevíš, jak se těším, až ji rozdělám...