Prší, prší

...jen se leje. Here comes the rain again. Je vcelku jedno, jak to celé nazveme, protože ve finále je potřeba jediné. Suchý a teplý pelech.

(den třetí)

Přivstanu si a z peřin lezu už před sedmou, tentokrát netřeba čekat na snídani, je to v mojí režii. Lehce mě překvapí vypnutá wifina při pokusu podívat se na radary, venku pro změnu a pro velký úspěch prší. Než se sbalím, vrátím klíče a zaplatím, přestane a radary hlásí, že by pokračování už být nemělo. Vyzpovídám se z dnešních plánů, rychle koupím pečivo v boudě za hospodou označené jen ručně psanou cedulí coby obchod a vydám se mlhou vzhůru na Boubín. Najednou ucítím vůni připomínající mátu, to už mi hrabe? Aha, to je jen čerstvé dřevo v intenzivní podobě.

Cestu si klestím zjevně dnes první, trhám svým tělem pavučinky spojující obě zábradlí po stranách jakože schodiště. V deset už na vrcholu koukám na rozhlednu v mlze, šplhat tam kvůli sportovnímu výkonu se mi přece jen nechce, sundám z batohu hole a zahájím sestup. Krutě mě nebaví, ač jde jen o „pár“ metrů, navíc se zvládnu lehce vyděsit cedulí upozorňující na hrozbu pádu stromů. Jak jsem původně litovala, že si cestou nemůžu projít všechny místní naučné stezky, vlastně žádnou, ukazuje se, že o nic moc nepřijdu, v půl dvanácté kotvím ve společnosti dalších výletníků u jezírka.

Po svačině pokračuju v sestupu, navzdory plánované modré se vydám po zelené, neboť je o půl kilometru kratší. Cestou vedle mě zastaví auto označené jako lesácké, leknu se, ale pán jen hledá dva černé jezevčíky. Jezevčíka jsem dnes viděla jediného, zrzavého, s páníčky, takže nepomůžu, a už procházím kolem zavřeného infocentra na Idině pile. Poté zjistím, že změna značky nebyl moc dobrý nápad, „Zátoň, železniční stanice“ totiž existuje ve dvou provedeních a já směřuju cestou méně výhodnou. Vytipuju si cyklostezku, po které se vrátím na správnou trasu, odmítnu pána u stánku s občerstvením, že nic nepotřebuju, a už mířím kolem parkoviště mezi domečky vesničky Kaplice. Velký pes ležící na cestě mě zarazí, vypadá sice neškodně, ale jeden nikdy neví. Neví správně, obluda váhou odhadem blížící se mojí vystartuje a chce si hrát. Páníček musí vylézt zpod auta a Sáru odvolávat opakovaně, uf, další hafan o kus dál se o mě naštěstí opravdu nezajímá. Oteplilo se parádně, asi fakt bude po dešti, sundám si bundu a neohroženě se vydám mimo značku po silnici do Zátoně. Užasle zírám na rozstřikovače vody kroužící nad vytěženým dřevem, doufám, že nedostanu zásah, asi dostanu, cesta je pěkně mokrá, ale vracet se mi nechce. Pár desítek metrů se snažím probíhat mezi velkými kapkami, následně v suchu kontroluju mapu a pokračuju v najednou neubývající cestě. V Zátoni se nezdržuju a šlapu rovnou do Lenory.

Je už půl druhé, když se konečně usadím s jídlem na lavičce s výhledem na rašeliniště a temný kopec nad ním. Sotva dokoušu, podezřele se ochladí a já jen fascinovaně koukám na to, jak temnota padá z kopce dolů. Než dojdu do centra, začne cákat, zalezu do Coopu, je podobně vykradený jako většina malých obchodů, beru, co je, za detailního výkladu o infarktech platím a mizím ven. Spěchat není kam, regulérně lije, počkám, až se přežene nejhorší a vydám se shánět suvenýry. Při pondělku nepochodím, muzeum i infocentrum mají zavírací den, zapadnu tedy do hospody na kafe. Efektovaná blondýna mi jen mrskne jídelní lístek a zmizí věnovat se zajímavějším hostům, po jejím návratu si objednávám espresso a vodu, kouká dost divně. Dvakrát se ubezpečí, že „kohoutovku“, objednané téměř okamžitě donese, v klidu za kontroly radarů vypiju, zaplatím a vydám se na další průzkum. V dešti bleskově nafotím proslulé rechle, pod stříškou zkontroluju mapu a vydám se dál. Za Lenorou přestane pršet, dokonce je zase teplo, ale než si rozmyslím sundání bundy, začne opětovně cákat. A stále přidává! Neohroženě šlapu po poměrně frekventované místní silnici, správně odbočím na vesničku Dobrá a záhy zjistím, že obal na foťák to vzdal a voda začala pronikat dovnitř. Snažím se mokrýma rukama přístroj ochránit, snad případně přežije aspoň karta s již pořízenými obrázky!

Odbočku na žlutou úspěšně minu, ač přímo na ní koukám na ukazatele pro běžkaře, projdu celou vesničku, mám chuť to zapíchnout už tady, ale nesmím, nezvládla bych pak bezpečně dojít zítřejší etapu! Stejně není kde, a na konci vsi mi dojde, že jsem do ní vůbec jít neměla. Voda pronikla i bundou, tohle jsem značně podcenila, nadávám si a mažu zpátky hledat správnou cestu. Sotva na ni najdu, uvědomím si, že přestává pršet, kontroluju stav dokladovky a batohu, sucho tam tedy není, ale vražedné to snad nebude. Následně mi bunda předvede husarský kousek, svrchní vrstva uschne a začne opět plnit svou funkci. Bohužel to vede k tomu, že vlhkost zůstává uvnitř, svlékat se do zpoceně promoklého trika se mi ovšem nechce a tak prostě metu dál. Do Stožce dorazím v půl šesté, miniaturní Coop je samozřejmě již zavřený, a vydám se shánět ubytování. Penzion Hana, to by mohlo být ono, ale mají plno, nakonec uspěju až na třetí pokus na samém okraji vsi. Nebýt tak mokrá, snad bych si lehla na lavici na nádraží!

„No vy vypadáte!“ Zkonstatuje paní na recepci a rovnou mě odvede do nejbližšího prázdného pokoje. Začnu odkládat mokré propriety, když mi oznámí, že tento pokoj nejde zamknout, a ponechá mě o samotě. Jde o shodu náhod nebo nějaký podivný záměr? Na gaučík vyházím celý batoh, obsah je slušně navlhlý, přežilo jen extra obalené oblečení, z dokladovky vybalím rozmáčený deníček a pohledy, mírná vlhkost uvnitř obalu na mobil mě pošle do kolen, jestli to nedá, jsem v háji! Vypnuté topení a lezavý chlad neslibují zásadnější usušení, já vypadám skutečně elitně, vlasy zmoklé a zpocené současně, po obličeji nalepené všemožné smetí a drobný hmyz, ranní pečlivá aplikace opalovacího krému působí nyní ironicky. Jdu se zcivilizovat, přitom zjistím, že se modřiny opět objevily, ovšem pozor, nejvíc fialová je tejpovací páska na problematickém koleni. Aha, takže žádné modřiny, prostě mi pouštějí elasťáky! Neustále kontroluju stav své výbavy, tohle nemá smysl, vydám se dolů na pivo. Po prvním nijakém si potřebuju spravit chuť jinou značkou, ovšem malé bude muset stačit. „Nemáte na to koule, jo?“ Baví se obsluhující pán. „Une kinder beer, prosím!“ Culí se, vytvořil přitom mix hodný Babylonu, buď se chtěl blejsknout, nebo je s jazyky na štíru. Konzumaci mi následně odmítne zapsat na nafasovaný papír, že si to do zítřka zapamatuje. Zalezu do postele, tam jedině je teplo, a vytuhnu.

/předchozí díl: Hlavně klid!