Kláro, moc pěkné sportovní vyznání, já na tom byla podobně, ještě že kluci nejsou po mně

Já nevím, kde jsem to zdědila. Otec můj antitalent nesl hodně nelibě. Stejně nelibě nesl, když jsem začala tancovat.

Tak to byl dobrý výběr , my jsme měli varianty plavání, kanoistika - vodu moc nemusím a volejbal a nějaké cvičení v tělocvičně. Plavání, cvičení bylo okamžitě plné, kanoistika paradoxně též, protože zkušení už věděli, že se tam půl sezony nic nedělá a tudíž ani nechodí a na mě zbyl volejbal, celkem omylem

U nás byla oblíbená jóga, klasický aerobik a volejbal začátečníci. Dost lidí se nahlásilo na plavání a tenis, ale když zjistili, že tyto hodiny jsou v pátek po obědě, přehlásili se jinam.

Já TV na základce silně nesnášela. Míčovky jsem nesměla kvůli houslím, když nebylo zbytí, dávala jsem bagry nebo pěstí do země. Na peďárně jsem se těláku rovněž děsila, a děsila jsem i druhé, zejména pedagogy, kteří si mě pamatují ještě dnes...

Začnu litovat, že mě naši nedali na housle.

Stejně nejlepší cvičení je to s kočkou. Trošku se protáhnout, chvilku si zaběhat sem a tam, maličko se třeba i naoko poprat a pak spokojeně zalehnout.

Nebo běhání se psem. V podstatě trénink se střídáním intenzity, jak se staví kvůli čtení vzkazů.

Hezká zpověď.

Já dnes už kvůli tělocviku jen lituju syna. Po jednom takovém "snažení" na oválu šest dětí z dvaceti zkolabovalo a zvracelo, takže musely být odvezeny rodiči domů.

"Školu" ani poté nenapadlo, že je asi něco brutálně špatně... co se dá dělat.

Ono je to fakt asi stejné, jako v devadesátkách. Po té patnáctistovce se čas od času taky někdo poblinkal...

Hodina tělocviku nic neřeší. Důležitější je přístup rodičů k výživě. Pokud je k večeři nakrmí hranolky s tatarkou nebo hambáčem, nemůžeme se divit. Další je pohyb, který u dětí spočívá jen honění myši po PC. Vybudovaná hřiště zejí prázdnotou.

Tak, tak. Pohyb je také důležitý, ale školní pojetí k němu děti těžko přivede. Aspoň to, které si pamatuju.

Jé, Klárko, mluvíš mi z duše, Jak já nesnášela tělocvik na základce a na střední! Přitom jsem byla sportovec tělem i duší - vcelku úspěšná gymnastka, zdatná plavkyně, slušná skokanka do výšky... Při patnáctiminutovém běhu mne sice dost píchalo v boku, ale oproti míčovým hrám nebo hodu granátem jsem jej v podstatě milovala. Do dálky jsem čímkoli přes veškerou snahu nikdy nehodila víc než 15 metrů a na volejbal či na vybiku mne nikdo do družstva nechtěl - bohužel téměř 90 % hodin tělocviku bylo zaplněno právě míčovými hrami.

Na VŠ jsem si pak vybrala hned několik kursů, které mi vyhovovaly - plavání, posilovnu, step aerobic, ale nejzábavnější byly sportovní masáže

Á koukám, že nejsem jediný školní antitalent vcelku úspěšný jinde. Mám podezření, že míčové hry jsou pro učitele výhodné. Děti si cvičí víceméně samy a on se nemusí zapojovat.

Vy holky to máte s tím tělocvikem přece jen trochu jinak, než my kluci

Jedeme na sportovní vlně! Včera na masopustu jsme s Jaru a přáteli došli k překvapivému vědeckému závěru: čím víc se člověk blíží důchodovému věku, tím má větší potřebu chodit. Co chodit! Dokonce jezdit na kole, na vodu, lyže....

Chodit jsem začala na gymplu, abych zhubla a netížil mě zadek při tréninku. Důchodový věk sice budu mít asi tak za sto let, ale potřebu aktivity už mám.

Klárko, skvělé, jako bych se viděla...

Ještě přihodím zoufalství při šplhu a úděs při zjištění, že se skáče skrčka přes kozu...uf.

Ale je pravda, že lítat po venku tenkrát byl každodenní program.

To taky. Skrčku jsem dala až na gymplu a už bych to zase nedala. A po škole hurá na hřiště nebo na kole do lesa.