Mám kamarádku, co takhle viděla bacily všude. Nakonec nejedla nic jiného, než suché rohlíky a těm ještě ulamovala špičky, protože si představovala, že právě za ně je lidé v krámech berou, když si sahají pro pečivo. Skončilo to poměrně drsným léčením na psychiatrii.

Terapie prý končí konzumací něčeho ze země venku nebo ještě horšího místa.

Přehnanou čistotností netrpím, to bych nemohla chodit do útulku a oťapkávat se se psy, kteří jsou bůhví od čeho. Ale když mi do kanceláře v době chřipkové vejde obchoďák, který se otlapkává s mnoha dalšími a ještě je infekční sám, tak to si ty ruce po jeho odchodu jdu raději taky umýt.

Zvířátka jsou čistá, packy mají od bahna a to je čistá špína. No, i když, někdy využijí ke konzumaci i válení všelijaký humus. Zato před lidmi bych občas potřebovala skafandr.

Dobrý, Klárko. Mám pocit, že tenhle přehnaný strach před infekcí má nějaký název, snad je to dokonce i diagnóza.

Je to forma OCD, ale možná už má samostatnou škatulku.

Panejo! Klárko, i když píšeš, že je příběh smyšlený, takových ženských je spousta, jsou chuděry a samy sobě otrokem.

Však já vím. Občas si taky připadám, že už to na mě leze.