Klárko, já to vezmu od těch plechových dvířek... a situace, kde jsem si připadala taková méně:))

Před třemi lety jsem se potřebovala zbavit trávy na naší velmi vzdálené chalupě, kam jsem jeli jednou za rok... a naskytnulo se mi tu trávu dát , věnovat, dát ke starému devadesátiletému pánovi na rohu ulice. Moc ho neznám.Nadšdeně mi ukazoval garáž, dílnu, kde s ním kdysi pracoval ještě můj dědeček. Že mi něco ukáže... byl to nějaký list o mém dědovi... Vytahoval jej však z plechové šatní skřínky. Ty užasné playboyové prsatice vylepené zevnitř, jedna přes druhou... tovíte... vždycky jsem měl velký prsa rád... a ted vám ukážu ty moje králíky:)))

děda se nezdál! A co ti králíci?

vzdycky jsem si prala vetsi, a pak po lekach kdy mi o dve cisla vyrostly uz neni o co stat , jednak se na tom uz pekne podepisuje gravitace takze nehrozi bez podprdy a za druhe... je to stejne samej tuk :)Ale jeste si je radsi necham :)

Taky jsem si dlouho přála větší, ale pak jsem si zvykla a došla k tomu, že skoro nic má své výhody.

Šatny máme u nás v práci leda tělocvičné a tam já nepáchnu, ale i za dveřma našeho kabinetu se odehrává leccos - např. diskuze o tom, kdo má Háčka, Céčka, Béčka nebo nula-nula-nic (dámy si téma hovoru domyslí)

Diskuze se odehrávají všude, kde nejsou pacienti (s těmi jsou zase jiné). I o jiných částech těla.

Pěknej pohled tak říkajíc z vyhraněného ženského pólu. Byl by dobré, aby stejný "problém" ohodnotil nějaký chlap.

Ď! Nechcete se toho ujmout třeba vy?

Ď!

Nooo, fakt je, že k preclíku se přitulit nejde

Ale jde. ;-) Uznávám, že měkoučký nebude.

sedum ráno přece už neni žádná brzká hodina

Já začínám bezpečně fungovat nejdřív v jedenáct. ;-)

lidé jsou holt různé...

A tak si každý přijde na své. :-) Jako děti jsme měli rádi obdařenou sousedku. Pěkně se k ní tulilo. ;-) Ale když jsme trochu odrostli, už nám to nedovolila...

V šatnách se toho zažije

A co teprve laborka nebo jídelna. (I když tam se některá témata nehodí.)