Návrat ztracené dcery

29. 09. 2019 21:02:03
Nahoru a zase dolů, a to obrazně i doslova, vede cesta do města důvěrně známého. Zbývá maličkost, poslední kilometry pěšky, přesun autobusem a pokud možno se nikde neztratit.

(30.8.2019) V noci je na pokoji horko, otevřít okno kvůli hlavnímu tahu poblíž nejde. Navíc jsem to asi včera přece jen přehnala, moje pocity jsou podobné jako předevčírem, jen mírnější, a lemtat z toho pramene taky zjevně nebyl dobrý nápad. Sbalím, co jde, nemusím spěchat, kočárkové muzeum, kam míním zajít, otevírá až v deset, tak ještě na mobilu projdu trasu. Na poslední chvíli jsem se rozhodla dojít ještě do Nového Města nad Metují a to už je mimo zakoupené mapy. Wifina už nefunguje snad vůbec, takže datům pro tento měsíc brzy zamávám na rozloučenou. Snídaně mi tentokrát moc nechutná, a pak už zbývá jen vyčistit si zuby, dobalit a odhlásit se. Hladké to není, opět mě odchytí známá pokojská s dotazem, zda neovládám dětskou skládací postýlku. Brblající, že „za ní se děti válely po zemi“, ji zanechám osudu, a když se plížím sbalená ven, už luxuje o pokoj dál. V muzeu dostanu rozkaz odložit „pinglík“, neboť „se mi bez něj bude chodit líp“ (a taky je menší pravděpodobnost, že něco smetu), pána ujistím, že nespím v lese, a po úvodním výkladu jsem vpuštěna na plochu. Pozdě si všimnu poplatku za focení, no nic, tak fotit nebudu. Samozřejmě neodolám, připadám si jako zloděj. V patře je aroma leštěnek či čeho dost silné, ale zvládnu se pokochat kočárky, v jakých se vozila předchozí generace a i ta moje.

Ve vitríně dokonce trůní několik panenek, jaké nejspíš máma ještě schovává, měli jsme i tu bílou pískací kočku nebo byla trochu jiná? Když se dost pokochám, sejdu dolů, pán na mě už čeká, tedy na poslední chvíli odolám blejsknutí medvěda „Cindy“, jakou dostala máma k promoci. „Mohla ste fotit i dole,“ baví se pan majitel, když mi nabízí suvenýry, k turistickým vizitkám jsem zatím nedospěla a známku má jen jako. Až na závěr si řekne o foticí poplatek, neprotestuju, i z místa zákazníka vidím panel se záběry z kamer, na jakých šéfové zpravidla sledují pracovní morálku podřízených. Ještě asi poslední zpověď z plánů, snaha o pomoc s nahozením bagáže, kdepak, tohle musím sama, a už šlapu zpátky na náměstí a dál včera nalezenou cestou k Dobrošovu. Krpál mě překvapí, na rozhlednu tentokrát nelezu a po krátkém odpočinku pokračuju do Pekelského údolí. Sestup je opravdu pekelný, tady by se mi hodily hole, ale zase bych je doposud jen zbytečně nesla, což by mě taky štvalo. Když už si myslím, že horší to být nemůže, čeká mě závěrečný sešup na hlavní cestu do Pekla, kde využiju lavice pod stromy ke konzumaci části zásob.

Peklo oběhnu celkem třikrát včetně opakovaného průzkumu vyvěšené mapy, správnou odbočku na Nové Město ne a ne najít. Pak už jdu jistě, jen mě trochu znervózní nejbližší bouřka této dovolené. Jednou práskne tak blízko, že nadskočím, navíc slušně přeprchá a tak nemůžu moc fotit. Ne, že by kromě všudypřítomných hub bylo moc co, cesta vede lesem. A ta cesta moc neubývá, k městu se přiblížím v době, kdy se malá ručička blíží ke čtyřce. Autobusy do Hradce jedou vždycky po půl, ubytovat se musím do osmi, takže nemám moc času. Priority jsou jasné, najít zastávku, ať potom vím kam, kafe, suvenýry, zmrzlina, až pak se odeberu k zámku. Bohužel již zavírá, dle cedulí včetně zahrad, nerada bych tu zůstala uvězněná, tak je jen proběhnu a jelikož nenajdu jiný východ, vrátím se přes k mému překvapení stále otevřené nádvoří. Čas mám tak akorát na dojití k autobusu s rezervou na jídlo.

Autobus se dvakrát nehrne, konečně je tady a není zrovna prázdný, ale sednu si a můžeme frčet do města mého mládí. Cesta není moc dlouhá, než se rozkoukám, jsme zjevně v Hradci, ale kde tam přesně? Ulice jako každá jiná a přece povědomá, autobus přibrzdí, „Hradec Králové, Pospíšilova“, hlásá cedule. Taky jsem mohla vystoupit tady, bleskne mi hlavou, ale pozdě, už se blížíme na „malý“ okruh. Snažím se zorientovat, ale je to téměř marné, nejede ten řidič zbytečně složitě? Před půl sedmou nás povoz vyplivne na „novém“ terminálu, kdepak pobíhání mezi spoustou dalších autobusů jako kdysi. Směr spíš odhaduju, odsud jsem pěšky nikdy nešla, konečně se vyrýsuje hotel Černigov a pak už mám jasno, co, „malé“ Tesco je zrušené? S jistotou vstoupím do nového nákupního centra vedle něj, tady bývalo tržiště, jenže buď jsem slepá, nebo tu jídlo neprodávají. Jelikož si tak trochu myslím, že nocleh mám bez snídaně, musím najít něco otevřeného. Erko na centrálu má k mému překvapení do osmi, no jo, jsem ve městě. Jenže tam nic moc nemají, vážně jsem do téhle sítě chodila pro speciální těžko sehnatelné věci? Pokladní se diví mému manévrování úzkou uličkou, s batohem holt nemám svou obvyklou mrštnost, zaplatím a uložím velenákup a jelikož „Zvoneček“ má ještě otevřeno, poručím si jednu malou jahodovou. I ta zmrzlina mi přijde jiná, nebo já jsem stará, to těžko říct, pomyslím si cestou na Gočárovu. Vrhnu se do vestibulu banky, kde jsem mívala vedený účet, a volnou rukou lovím kartu k poslednímu výběru, schválně jsem si to nechávala sem! Vrátný kouká trochu divně, sbalím „úlovek“ a jelikož ještě do tmy stíhám, vydám se k bývalé alma mater, tohle do zítřka nepočká. Cestu mezi všemi těmi intry samozřejmě netrefím, takže nemůžu být radši, když zahlédnu, byť z nezvyklého pohledu, Severní budovu. Pak už jdu jistě, pořídím pár fotek na foťák i mobil, ať se můžu rovnou pochlubit, a jdu jakoby domů, tedy ke kolejím Na Kotli.

Stíny se dlouží, tak jen rychlý pohled z dálky a hurá zpátky do města, tedy si udělám prakticky okruh kolem jednoho bloku. Cesta je překvapivě dlouhá, vážně jsem tu povětšinou chodila pěšky a neprskala, jak dlouho mi to trvá? Myší díra je stále zavřená, musím hledat jiný výstup na náměstí, a chvilku před osmou zvoním u zamluveného penzionu. „Už sem myslela, že nepřijedete,“ prohlásí paní majitelka a jme se mi vystavovat fakturu. Moje sdělení, že jsem se již byla podívat u fakulty a kolejí, ji nijak neoslní! Stávkuje EET, tedy se omlouvá za zdržení, do toho poučuje o výdeji snídaní, aha, tak přece jen bude, wifinu mi odhesluje sama, uf, můj pokoj je úplně nahoře, to bych se pro heslo prošla. Společné sociálky a nepřítomnost byť jen umyvadla na pokoji mi připomenou koleje, maličko zalituju strategického rozhodnutí přespat v centru. Na patře, kde jsou všechny pokoje prý obsazené, je klid, jen ta wifina se nějak blbě připojuje, nakonec ale je překvapivě dobrá.

/předchozí díl: Aspoň kapku rozumu si zachovat

/pokračování bude

Autor: Klára Tůmová | neděle 29.9.2019 21:02 | karma článku: 12.21 | přečteno: 450x

Další články blogera

Klára Tůmová

Na ptáky jsme krátký

Na některé opeřence jsme malý páky my, jiní jsou zase malý páky na nás. A tak zatímco oni si dají do zobáčků, my si dáme do čumáčků a bezpečně se podíváme na zobáčky, se kterými bychom se nechtěli osobně setkat.

17.11.2019 v 21:04 | Karma článku: 15.73 | Přečteno: 325 | Diskuse

Klára Tůmová

Toulky časem - ...a proč tam lezu poprvé až teď?

Když už se to "those were the best days of my life" zvládlo vypařit v němém úžasu, je na čase výlet okořenit trochou adrenalinu z něčeho dosud nepoznaného. (Cosi jako turistou v ne-rodném městě.)

11.11.2019 v 17:30 | Karma článku: 15.10 | Přečteno: 368 | Diskuse

Klára Tůmová

Kdo na podzim zazářil

Takové to "někdo září, jinej v září" se u nás letos nekonalo, a tak si zářivého podzimu můžeme s přehledem užívat. (Známá místa 100x jinak potřiapadesáté.)

31.10.2019 v 21:23 | Karma článku: 11.10 | Přečteno: 192 | Diskuse

Klára Tůmová

Co v Praze nemáme

Praha je město veliké, kde je toho k vidění spousta. Ale přece jen se najdou věci, které tam nenajdete a budete za nimi muset vyrazit ven.

23.10.2019 v 21:04 | Karma článku: 11.16 | Přečteno: 274 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Vientiane

Poslední zastávka v Laosu je jeho hlavní město. Z více stran jsem slyšela, že to je město naprosto odporné, ale letím z něj do Bangkoku, tak se tu chci alespoň trochu porozhlédnout.

20.11.2019 v 14:00 | Karma článku: 11.13 | Přečteno: 152 | Diskuse

Magdalena Skardova

Na obláčku aka glorified waitress

Dnes jsou to právě dva roky, co jsem se oficiálně stala letuškou pro Norwegian a proto jsem se rozhodla , že je čas si založit blog. Níže stručněji popisuji můj šestidenní pracovní trip, tak snad to někoho bude aspoň trošku bavit.

20.11.2019 v 8:52 | Karma článku: 38.00 | Přečteno: 3847 | Diskuse

Aleš Gill

Změna času každý druhý den?

Pamatujete na pekaře Pecku, který se čtvrt století rval za zrušení letního času? Je to už deset let co zemřel a my jsme si jeli do Jižní Ameriky vyzkoušet mnohem horší prostředí. Změna dvakrát do roka? Pro amatéry! Co třeba obden?

19.11.2019 v 7:02 | Karma článku: 20.75 | Přečteno: 764 | Diskuse

Radmila Švaříčková Slabáková

Město tisíce tváří - důvěrná reportáž z čínského Ťi-nanu (Jinanu)

Ve dnech připomínání si výročí svobody a demokracie neškodí podívat se do Číny. Člověka tam čeká tisíce různých tváří, doslova i symbolicky. A na jejich strom přání aspoň v duchu přivazuji stužku - vy víte s jakými slovy.

17.11.2019 v 19:45 | Karma článku: 14.02 | Přečteno: 269 | Diskuse

Jiří Strádal

Jak jsme za totáče jeli na západ.

Jsme 30 let po revoluci a mnozí opět chtějí stavět ploty. Už jsme je tu jednou měli. Dovolím si popsat osobní zážitky z té jediné cesty na západ, kterou jsem za komunistů absolvoval. Byla to síla. Cestou tam i cestou zpátky.

15.11.2019 v 6:03 | Karma článku: 28.36 | Přečteno: 1108 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz