Time To Say Goodbye

"Kájina je v práci?" zaslechnu za sebou. Otočím se a koukám zblízka na Járu v uniformě. "Doufám," usměju se na něj. "Taky za ní jdu." Teprve teď si všimne Kačenky spící v šátku na mé hrudi. "A jo, tys nás vlastně předběhla!"

Lucka se směje jak sluníčko. "To se nám to tady schází, pojď dál," vítá mě nadšeně. Nechápu. Nasměruje mě kolem dvou kočárků přímo do kuchyně. Pak už jen zírám na Soňu, Sofii a jejich potomky. Davídek se staví na nožičky a pokouší se chodit kolem nábytku, Natálka se plazí jak hádek. Scenérii doplňuje Kajka a její rostoucí bříško.

Šéfka je ve svém živlu. "Zrušíme to tady a založíme školku," navrhne žertem. Všichni víme, že toto neprojde. Firemní školka by ale nebyla od věci. Pokud se sem vrátíme. Kajka nevěří v návrat ani jedné z nás. Tenhle provoz je přece jen pro maminy náročný. "Zase se nám to tu celý obměňuje," podotýkají svorně Míša a Míla. Po mém odchodu na mateřskou si nemají z koho dělat srandičky. Nové posily nás pozorují z uctivé vzdálenosti. Mimoděk si vzpomenu na svoje první týdny a měsíce tady. Jak neznámé ženy nosily ukázat své potomky a všichni byli nadšení. Generační obměna je dokončena.

V koutě zahlédnu Adélu. Zvláštní, ta musela být vždycky a u všeho, zejména pokud šlo o děti. Zaregistruji, že pompézní rubínový prsten na její levé ruce vystřídal nenápadný kroužek z bílého zlata. I mě začínají věci unikat, už sem nepatřím. Zvláštní pocit. Pohodu přetne Davídek svým křikem, k němuž strhne i Kačenku a Natálku. Následuje kolotoč krmení a přebalování. Najednou se Adéla zvedne a běží pryč. Zachytím Lucčin pohled, v němž se mísí radost se smutkem a pochopím. Epidemie neskončila.

TENTO PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ.

Původně měla tato povídka o Majce a Kajce být poslední. Mám ale takový pocit, že se nám dámy v dohledné době vrátí...