Sicílie a Liparské ostrovy 2013 (I.)

Minchia in Sicilia fui! aneb první díl letošního lehce poprázdninového, vlastně dovolenkového putování po cizích luzích a hájích.

1. den 7.9.2013 – odjezd

Tradičně předdovolenkově nemůžu dospat, jednak je mi podezřelé horko a ještě mi chybí společník s kožíškem, který večer odjel na prázdniny. Po snídani si naposledy zapařím na PC a jdu rychle dobalit, abych v deset mohla opustit svůj příbytek. Po hodině se doplazím na Černý Most, kde zjistím, že je tentokrát plno a žádné rozvalování se na dvojce nebude. Jen co v půl dvanácté vyjedeme, všichni kolem vytáhnou řízky a méně znalí se se mnou o ně chtějí dělit. :-D Po chvíli uznám, že mám také hlad, a s poslední dobou nezvyklou chutí spráskám nachystaný oběd i s večeří. V Brně nabereme zbytek účastníků a dlouhou pauzu využijeme i k nákupu. Jen co se v půl čtvrté zavřou dveře busu, začnou kolovat první panáky. O půl hodiny později zastavíme u Mikulova naposledy v ČR, rychle si ještě poručím na benzince kávu, jenže jsem nějak pozapomněla na svou hladinku a smetánku tak rozliju po pultě. No co, zahladím stopy ubrouskem a můžeme jet dál. Trochu škoda připravit se asi o poslední pěkné dny, napadne nás. Další zastávka je až v osm, prý nebude poslední, a po ní už následuje tematický film Kmotr. Tradičně většinu zaspím a po jedenácté už nastává avizovaná mycí pauza. Během motání se z plného a přehřátého busu (klimatizace v zadních partiích nějak nefunguje) mi dojde, že jsem neměla obvyklé večerní magnesium, jenže záhy máme úplně jiné starosti, neboť servisní centrum je již zavřené a musíme jít přes celé parkoviště k benzince. Do taštičky mi zas něco vyteklo, obal z tamponků mi obarvil kde co, nicméně zdroj nenajdu. Po nezbytných úkonech se vrátíme do busu a je čas spát.

2. den 8.9.2013 – Vesuv, Pompeje

Nenadšeně otevřu oči, stojíme. Cože, hraniční přechod? Jo, aha, mýtnice, uvědomím si a pokračuji ve spánku. Ve tři bus zastaví na technickou, ven se ale ani nenamáháme. Jen mlhavě zaregistruji, že nápisy jsou již v italštině. Úhlavním problémem je srovnat se tak, aby se vůbec dalo padnout do komatu. Další pauzu v sedm už neignorujeme, rychle se opláchnu, k akci čisté zuby se nepřidám, přece jsem ještě nesnídala! Po cestě to napravím a kolem deváté se již blížíme k Vesuvu. Ulice tu jsou zjevně dělané na Fiátky a ne na autobusy, takže se nám řidiči pěkně potí. My zatím sledujeme haldy odpadků na chodnících a vůbec všude, než mě napadne nasadit si čočky. V zatáčkách luxusní zážitek a navíc předčasná akce, neboť nás z parkoviště pošlou zpátky dolů do města. Tam získáme policejní doprovod a ulicemi plnými zavřených obchodů a vůbec všeho (Od kolika otevíraj, proboha? Jo aha, ona je vlastně neděle a katolíci se modlej!) se po půl jedenácté konečně vymotáme na zcela jiné parkoviště. Povolenka k procházce na Vesuv stojí deset éček, to mi už moc nezbyde, že já si na té rakouské benzince nevybrala! Navíc se opřu o zábradlí a zadní část nových (a nikoli levných) kalhot vylepším žvýkačkou. Zatímco se snažím zhodnotit škody, údolí se halí do mlžného oparu. Nahoře zakoupím pohledy s důkazními razítky a dole obětuji něco z posledních pár éček za lávovou kočičandu (ach ta moje úchylka!). Za našeho pobytu nahoře se stačilo udělat pořádné horko, navíc jsem od rána nějak zrušila energetické příjmy, což mi v kombinaci s nevyspáním přinese dost nepříjemné pocity. Z mizerných zásob situaci napravím jen částečně a v jednu už nás vítá kemp. Na čištění zubů se vzhledem k pokročilé době vykašlu, páni zubaři, promiňte! Teplou sprchu zadarmo by byl hřích nevyužít, až ve stanu si uvědomím, že gel zůstal na polici, a tak ho pod záminkou praní punčoch jdu vyzvednout. Navíc mě pěkně bolí hlava, takže se nezúčastním pivního dýchánku a dokonce odložím odchod do Pompejí. Jediné pozitivum je to, že díky sterilliu (nejdrastičtější prostředek v mé výbavě) odstraním žvýkačku z nešťastných kalhot. Všechny věci mám plné chlupů z kočičího miláčka, to už bude nezničitelné, usoudím a pokusím radši o šlofíka. Leč nezdaří se, takže se vydám za ostatními do Pompejí, jenže ouha, vstup nelze platit kartou a bankomat tak nějak nikde, projdu moderní část města z jedné strany na druhou a nic! Nakonec se zeptám chlapíka u vstupu, který mě téměř nesrozumitelnou angličtinou odkáže k druhému vchodu. Heuréka! Vyberu peníze a zaplatím vstup. Motám se po mrtvém městě, aniž bych někam moc došla či někoho potkala, zato najdu restauraci. Zajásám, jenže je pozdě, výběr je už malý a nic nezávadného nevedou, není ani zmrzlina, takže se musím spokojit s granitou. Poté již narazím na zbytek bandy, kousek jdeme společně, pak se vydám ještě do vzdálenějších částí. Venku z areálu můžu jen zkonstatovat, že hledání bankomatu mě pěkně zdrželo, všechny stánky se suvenýry již zavírají, o možnosti nákupu jídla ani nemluvě. No jo, neděle! Cestou do kempu se mírně ztratíme, což využijeme aspoň k prvnímu koštu zmrzliny. Celá pokousaná od místních potvor se vydám opět do sprchy a v osm je už čas na seznamování. Uvědomuji si, že zase lepím, z borovice nad našimi hlavami mi kápla na sedák smola či co, to je snad zlý sen. Sterillium však zvládne i tuto katastrofu, a tak můžu v deset zalehnout.

3. den 9.9.2013 – přesun na Sicílii

Budíček v půl osmé je pohoda, v klidu se nasnídám a plná elánu se vrhnu do balení. V devět jsme ready a můžeme vyrazit, jen moje punčochy budí v horku senzaci, okolí mírně nechápe, že v těch „silonkách“ vydržím. V buse zjistím, že nemůžu najít krém na ruce, snad zůstal ve stanu, hlavně že jsem z něj na poslední chvíli vytáhla sponu do vlasů! Po dvou hodinách cesty zastavíme na technickou, což stihneme využít i k první italské kávičce. V další pauze okusíme pravé italské panini a ve tři hodiny se doblížíme do přístavu. Moře smrdí, uvědomím si s mírným úžasem, to jsem úplně zapomněla. Teď už zbývá jen najet na trajekt a vyšplhat se na palubu. Sicílie nás uvítá dvacet minut po čtvrté, jsem zase celá pokousaná, to bude fajn dovolená! Do kempu dorazíme o půl šesté a jen co postavíme stany (krém v něm najdu a dokonce ani nepraskl), vezmeme útokem místní supermarket. Část se posléze vydá k moři, já si chci umýt hlavu, jenže ouha, ve sprchách neteče vůbec žádná voda (studená měla být zadarmo...) a musím obětovat půl eura s tím, že si hlavu předmyju v umyvadle. Následných pár minut horké vody je neskutečně dlouhých, jenže je škoda ji za ty peníze nevyužít. Posléze zjistím, že neplacené studené sprchy jsou kousek vedle. Tak příště! Vykoupaní se povalujeme v kempu a popíjíme, než po desáté zalezeme do spacáků.

/Původně sepsáno za účelem pozdějšího vzpomínání.