Za dveřmi

Tušila, že to přijde. Vlastně to spíš věděla. Přesto maličko zapochybovala o svém kroku. Teď už je exploze nevyhnutelná. Odemkla a hodila tašky do předsíně.

Zdroj: Internet

Nemýlila se. "Ty prodejná děvko!" řval jako smyslů zbavený a mrsknul po ní červený tubus. Zachytila důkaz, že léta dřiny a odříkání nebyla marná, a narovnala se. Hlavně nespadnout do role oběti, opakovala si pořád dokola. U nohou jí přistála krabička kondomů. "Tohle si vyvěš na dveře, ať každej ví rovnou, do čeho jde. Normální ženská aspoň blbne s práškama, ale ty nemáš ani na tenhle trik! Na něčem jsme se snad dohodli."

"Ty ses sám dohodl," upozornila ho. "Ženská patří domů, makat má chlap," trval si na svém předpotopním názoru. "Znáš mě dost dlouho na to, abys věděl, že nikdy nebudu něčí majetek." Položila diplom na kuchyňskou linku. "Zažil jsi přece to divadlo," připomněla tragikomické představení v režii své rodiny. Nikdy jí nepomohli, ale vydřenou smetánku jim musela rozdělit. Všem. Užili si ji, sama zůstala v pozadí.

"Fajn, tady jsem skončil," procedil mezi zuby. Vzal si z věšáku mikinu. "Pro věci si přijdu zítra," oznámil jí se zjevně hraným klidem a odešel. Zůstala zírat do prázdna. Ne kvůli rozchodu, který se nechal čekat. Ne kvůli tomu, že si nedokáže vybrat chlapa. Jak by to mohla umět, je díky nepovedené výchově defektní. Na nájem teď mít bude, práce snů s sebou přinese i patřičné ocenění. Chce si ale ponechat tohle hnízdečko lásky? Bude se muset rozhodnout.

Uklidila nákup a sedla si v koupelně na vanu. Kdo to všechno sní, napadlo ji přízemně, snad až scestně. Byla zvyklá všechno využít. Každý drobeček, každou vteřinu času. To ji dostalo nahoru. Nebreč! nadávala si stále dokola. Nerespektoval tě, nestál za to.

Zaslechla klapnutí dveří. Něco si asi zapomněl. Napadlo ji, že se měla zamknout. Jen ji nesmí takhle přistihnout! Každého šílence potěší, že jeho útok padl na úrodnou půdu. Rychle se svlékla, poskládala oblečení na hromádku a vlezla do sprchy. Dveře koupelny se otevřely v tom samém momentě, kdy pustila vodu. Ignorovala ho. Ať si klidně vezme svůj kartáček a vypadne. Skončila s ním. Skončila s nimi se všemi.

Odtáhl dveře sprchy a vlezl dovnitř. Byl oblečený a někde cestou si stačil přihnout. Pořádně. Vypnul vodu. Stála tam před ním jako Rusalka. Všimla si, že má v ruce nůž. Nůž z její kuchyňky. Zoubkovaný nůž na chleba. To nebyla dobrá volba, pomyslela si. Přimáčkl ji ke zdi. Nebála se. Jen ať to moc nebolí, prosila někoho nahoře. Někoho, kdo stejně neexistuje.

Přitiskl chladný kov na její kůži. Mimoděk sebou cukla. Nesmíš! napomenula se. Klouzal nožem po jejím těle dolů. Naplocho, tak, aby ji nezranil. Pocítila, jak vlhne. To ne! pomyslela si zděšeně, vzrušení však bylo silnější. Nezatemněné zbytky rozumu jí napovídaly, že tenhle pud nesmí ukojit. Ne teď a s ním. Nadechla se a snažila se posbírat trosky sebekontroly. Důstojnost už žádnou neměla. Otočil nůž špičkou k ní. Škrábl ji jednou, podruhé, potřetí. Ani to nebolí, pomyslela si s úžasem. Položil opatrně nůž na poličku. "Nedokážu to," zamumlal a odešel. Snad definitivně.

Podívala se na způsobené škody. Měla by ho nahlásit. Jenže policie bude chtít důkazy. Skončit na pohotovosti kvůli pár škrábancům jí přišlo absurdní. Jen by tam otravovala se zraněním, které nestojí za řeč. Připadala by si jako cvok. A stačily by ty šrámy vůbec jako důkaz? Mokrá a neupravená zamkla dveře a klíč nechala zastrčený. Zítra dám oba zámky vyměnit, pomyslela si a vrátila se do koupelny. V tomhle bytě nezůstanu, rozhodla se nakonec po dávce ledové vody. Vlastně to ani nebolelo...

/Případná podobnost s realitou je dílem náhody.