Montenegro 2015 - 4. díl

Rok se s druhým sešel a výlet konečně vyšel. Tak se s vámi opět podělím o nějaké zážitky a prožitky. Největší výzva je před námi!

30.8.

Noční chlad má snad ještě větší grády než včera, navíc mám ucpaný nos, alergie nebo reakce na teplotní výkyvy? Budík dvacet minut po páté skoro uvítám, celé tělo mě pobolívá, odvyklo námaze a ležení na zemi a možná jsem včas nezvýšila dávky hořčíku. Stan je orosený tak, že z něj kape, to jsem dlouho nezažila, zadoufám, že to zítra nebude. Nejvíc ocením fakt, že jsem si večer prozíravě nabrala dvě láhve vody, jelikož tak časně samozřejmě ještě neteče. Prý je to kvůli opravě vodovodní sítě. Tentokrát se zvládnu vypravit s předstihem, koupací výbavu opětovně zavrhnu a ještě si stačím zalít kávu vodou z rychlovarky v kuchyňko-koupelně. V sedm vyrazíme do Sedla coby výchozího bodu, cestou vypiju životabudič a kelímek ubytuju společně s teplou mikinou v buse v rámci eliminace nepotřebné zátěže. Bundu si zatím ponechám na sobě, kosa je kvalitní. Ještě zaplatit obligátní tři eura a můžeme se vydat na cestu. Společnost nám dělá další německá slečna, dostala od průvodců spontánní pozvánku na túru, již si druhé dvě prý chválily. Zimu ještě umocňuje vcelku silný vítr, ale šplh do kamenitého krpálu zafunguje a při první příležitosti přivazuju již mírně zpocenou bundu na batůžek. Dovnitř mi nejde nacpat, přitom věcí bych měla mít stejně jako včera. Asi to bude tím, že není pečlivě složená! Po svačině u jezera můžeme vyrazit na hlavní výstup do sedla pod vrcholem. Místo užívání si endorfinů mě zradí hlava, odháním vtíravé myšlenky na katastrofu v případě, že moje tělo tu zátěž nezvládne, bojuju s únavou a postupně i závratěmi. A to nejsme nijak zvlášť vysoko, neustále si připomínám úspěšné výstupy přes 3000, pak 2900 s plnou bagáží, ale není to k ničemu. V sedle odpadnu, vrcholu se však vzdát nechci, zásoby hroznového cukru a mixitek se tenčí, nějak tam tu energii dostat musím!

Nakonec si kolem pasu uvážu bundu, spíš kvůli větším kapsám, beru mobil a novou ruličku cukru, hole a batohy necháme na místě společně s odpadlíky a vyrazíme na vrchol. Bojujeme s expozicí, držíme se lan i všeho, co se namane, plechovou bednu na vrcholu Bobotov Kuk nemůžeme milovat více!

Pár lidí bojuje se závratí z výšky (rovnou ve dvojím smyslu) a děsí se sestupu po již jednou spatřené cestě, zbytek si užívá ten adrenalin. Na vrcholu je překvapivé teplo a bezvětří, bundu vážně nepotřebuju, ale mobil z ní vytáhnu a pořídím pár fotek, že nějakou vyberu a pošlu vyvoleným do Čech. Cukry přijdou k chuti a potřebě nejen mě, zapíšeme se do vrcholové knihy, rozloučíme se s vrcholem a opatrně vyrazíme na zpáteční cestu. Nekoukat dolů, nekoukat dolů, opakuju si neustále, ale nejhorší částí cestičky je paradoxně zcela neexponovaný závěrečný sešup, který musím dojít bez holí.

/to be continued

/do vzpomínáčku