Montenegro 2015 - 11. díl

Rok se s druhým sešel a výlet konečně vyšel. Tak se s vámi opět podělím o nějaké zážitky a prožitky. Zpátky do civilizace!

...

Nějak se mi povede zabloudit, dobře, že jsem vyrazila s předstihem. Nakonec se najdu, najdu i poštovní schránku a vhodím do ní ten jediný napsaný pohled, ostatním je přivezu. Všudypřítomná venkovní posezení restaurací jsou plná, ono vlastně není tak pozdě, ta tma je dost matoucí. U jedné zahrádky se zarazím, na obrazovce na stěně budovy je tenisový kurt, snažím se zaostřit, kdo že to hraje, jé, to je Venus Williams a s kým hraje? Jména hráčů nedoostřím, zato se ke mně hned vrhne obsluha s obligátním „Hello!“. „Just looking at the score, sorry!“ ukážu na obrazovku, cítím se trochu trapně, přistihli mě a stav utkání beztak není z té dálky vidět. „Good wine!“ okomentuje láhev v mojí ruce, když se na obrazovce objeví Serena. Už? Tak brzy nebo už turnaj tak pokročil? A není v New Yorku trochu časně na takový mač? uvažuju cestou pro zmrzlinu. Je drahá a nepříliš dobrá, byť pořádně velká, courám se po městě a doufám, že se v patřičnou dobu opět najdu. Všude na obrazovkách jsou tenisové kurty Flushing Meadows, ale už se neodvážím přiblížit. Dobloudím do zapadlé uličky, kde je kočičí muzeum, tam se musím zítra podívat, nakonec se v pravý čas zorientuju a dorazím pod palmy u hlavní brány.

Jsem tu brzy, ale dost lidí už čeká, ráda si sednu na zídku, mám pěkně oteklé nohy a jako bonus přece jen připálené nárty. Poprvé po měsících zalituju polonuceného vysazení venotonik a zadoufám, že zítra na tom nebudu podobně. Následuje pochod do parku, kde je vytipované místo na závěrečné posezení. Zrada, v kruhovém bazénku je nečekaně voda i s fontánkou, čekal se suchý bazének, takže musíme improvizovat. Nakonec se usadíme do půlkruhu ve výklenku u cesty, průvodci zvládnou závěrečné proslovy, jediný přítomný básník přednese báseň a pak už se rozjíždí posílání všeho možného sem a tam. Najednou mi spadne na hlavu něco mokrého, cože, ono tu taky prší? Hodím si na hlavu mikinu, tahám ji spíš pro případ chladna. Nepromokavá sice není, ale lepší než nic, nechci zítra vypadat jak rozára! Deštík je krátký, ještě si ho jednou zopakujeme, než pár jedinců vyrazí do vzdálené pekárny s nočním provozem. Ti ovšem po návratu tvrdí, že ji nenašli, takže se dělíme na ty, co půjdou spát, a na ty, co to půjdou zkontrolovat. Vím, že bych měla jít spát, ale je mi líto to poslední noc zabalit předčasně, takže zvolím procházku.

Při té příležitosti zjistíme, že jeden z účastníků chybí, prý odešel už před drahnou dobou na WC. Mobil nebere, sháníme ho přes další účastníky, nakonec až v průběhu pochodu přijde info, že usnul v hostelu na WC. Cestou parkem nás místní parta přizve k hudbě a tanci, odmítneme, dojdeme na konec chodníčku, pekárna tam jakási je, ale už to vypadá, že zavírá. Na zpáteční štrece se přece jen k těm místním umělcům přidáme, jakoby nic dorazí i ztracený a nalezený účastník. Bohužel už usínám vestoje, takže je nejvyšší čas vrátit se do hostelu. Město utichlo, však je už po jedné, připomínáme si, když se snažím trefit klíčem do zámku venkovních dveří. Naštěstí někdo před námi nechal odemčeno, vplížíme se do pokoje, dokonce jsem nezapomněla své dovednosti z kolejí. Mobil je už nabitý, sprchu nechám sprchou, jen si vyčistím zuby a umyju obličej a v propoceném prádle padnu na nechutně měkkou matraci. V tom horku mi ani nevadí, že mám místo deky prostěradlo, jen by se ke mně mohl někdo přitulit!

/to be continued

/do vzpomínáčku