Sbohem, pane docente

Pozemskou pouť zakončil ve svém oboru velmi známý a uznávaný člověk. I legendy jsou bohužel jen lidé a ti jsou, jak známo, smrtelní...

V sobotu 30.1. zemřel nestor farmaceutické historie a muzeologie Doc. PhMr. RNDr. Václav Rusek, CSc., vědec, učitel a hlavně zakladatel Českého farmaceutického muzea v Kuksu. Měla jsem tu čest jednou se s ním setkat. Dávno tomu již...

Můj věk ještě končil -náct a byla jsem teprve pár týdnů vysokoškolačkou. Bylo to na svátek osmadvacátého října a bylo to úterý. Dobře si pamatuju pohoršení zbytku rodiny po oznámení, že se chci vrátit na koleje už v neděli. Zkazila jsem podzimní prázdniny, které se na mě už nevztahovaly. A zkazila jsem spolubydlící z pátého ročníku prodloužený víkend s přítelem. Na volné úterý byla domluvená exkurze do muzea v Kuksu. Dříve byla prý povinnou součástí úvodního bloku "Jak úspěšně studovat", který ovšem musel být z nějakého důvodu zkrácen a očesán. Se zavedením kreditního systému se stala volitelným předmětem. Pro nás to byl dobrovolný výlet. A stál za to.

"Nevstávej, prosím, před desátou," požádala mě spolubydlící a já jsem věděla, že to nemůžu splnit. Courák do Kuksu odjížděl dřív. Na nádraží se nás sešla jen hrstka. Hrstka těch, co se vrátili na koleje a neměli lepší program. Cesta uběhla jako voda a ze zastávky v polích jsme k cíli snadno trefili. Aby ne, když stojí na kopci! Pan docent na nás už čekal. Starý pán s hůlkou, ve věku mých prarodičů. A začal nadšeně vyprávět. Jen škoda, že detaily už odvál čas...

Prohlídka s výkladem se protáhla nejmíň na tři hodiny. Mezi starými zdmi byla hrozná zima, muzeum se už chystalo na zimní přestávku a netopilo se tam. A právě tady jsme si poprvé vyzkoušeli "výdej". Stará oficína, stará kasa a vedle ní obyčejné současné krabičky. A my jsme byli vyjevení, jak se na prváky sluší a patří. "Kdy vám to jede zpátky?" Zeptal se pan docent v jednom momentě a někdo vyprsknul, že před hodinou. Ohromeni nadšením pana docenta jsme zapomněli nejen na zimu, ale i na oběd!

Velkým zážitkem byla i ruční tabletovačka z nějakého -náctého století (pardon, už mi to po letech všechno splývá), kde jsme si každý vylisovali svoji tabletku. Obyčejnou, bez půlicí rýhy a ozdob. Dostala jsem od pana docenta pochvalu, že se mi povedla. Aby ne, většina holek do toho nedokázala dát dost síly a výtvory se jim rozpadaly. Ale lisovat to takhle po jedné, uf, ještě že doba pokročila. Však dámy dlouho nesměly farmacii studovat, že je to moc fyzicky těžká práce. Dřív byly vpuštěny i na medicínu!

Exkurze skončila u boxu z přelomu osmdesátek a devadesátek. I jeho pohodlí si někteří vyzkoušeli. Při současné šíři sortimentu by jeho kapacita už zdaleka nestačila. A stejně si myslím, že z toho pěkně bolely záda.

Další zpáteční vlak jsme bez problému stihli. Kuks jsem pak navštívila i s rodiči. Mladá průvodkyně mi svou roli ráda přenechala a žádné atrakce tentokrát nebyly. Asi je to běžně jen pro děti, které z toho stejně nebudou mít moc rozumu...

Pane docente, přeju vám spoustu úspěšného bádání tam nahoře. Váš pozemský odkaz zůstane navždy pro další generace... A díky, že jsem vás mohla poznat!

...

Protože fakta mi moc nejdou, dovolím si dát sem tento odkaz.