(Dez)orientační běh

Schopnost orientace v prostoru je prý vyhrazena mužům. A když ji má náhodou žena, je divná. Má mužský mozek. Aspoň to všechny dezorientované v mém okolí tvrdily...

Dobře si pamatuju, jak se ve vedlejší vsi před lety konal noční orientační běh. A tak naši domluvili, že nám večerní pohádku přečte sousedka, a vyrazili se povyrazit do temných lesů. Jejich návrat si nepamatuju a vůbec celá akce byla obestřena informačním embargem. Až postupem času vyšlo najevo, že výsledkem byla... Diskvalifikace! V lesích, kam jsme za dne běžně chodili na výlety, se prostě ztratili.

Dětské provedení jsem byla párkrát nucena absolvovat v rámci soustředění. Z nějakého důvodu musely v programu být, kromě tří tréninkových bloků za den, i klasické táborové aktivity. Jako třeba v kontextu nesmyslné ranní rozcvičky, kontroly úklidu na pokojích, snaha o zbytečné úrazy při míčových hrách, celodenní výšlap, noční stezka odvahy a samozřejmě orienťák s trasou vytyčenou fáborky. Ty mi byly vcelku na dvě věci, jelikož moje schopnost ostrého vidění je omezená. Ztrapňovat se s brýlemi se mi coby puberťačce nechtělo. Přece před trenéry nepřiznám, že mě na sále do předních řad žene i něco jiného, než touha být příští hvězdou Broadwaye! A tak jsem se plížila s přimhouřenýma očima podél křoví, zatímco moje světlé tričko fungovalo jako skvělá navigace pro později startující. A skončila jsem, jak jinak, diskvalifikací. V přisleplém stavu mi prostě kontrolní body unikly. Dlužno dodat, že ani s vynálezem pana Wichterleho o rok později jsem si nevedla lépe. Možná to tedy nebylo jen těmi dioptriemi! Z druhého závodu si pamatuju jediné. Frajer, přezdívaný Dino, prorazil svým mohutným tělem závoru, která měla symbolizovat cílovou pásku. On ani jeho podstatně subtilnější kamarád netančili, vecpali se na volná místa v úmyslu balit holky.

Jak to má vypadat, jsem zjistila až na sportovním kurzu na gymplu. Celý ten kurz se dvakrát nepovedl, bylo chladno, pršelo a v apartmánech netopili, takže dost účastníků popadalo s rýmou. Ti, kdo ještě drželi, byli po krátkém zaškolení odesláni do kopců s buzolou a mapkou s vyznačenými body. Brodit se podmáčeným křovím mimo cestičky mě nebavilo, takže jsem po přiměřené době trénink prohlásila za dostatečný a vrátila se na základnu. Mám pocit, že závod se tehdy nekonal. Buď byl zrušen pro nestíhačku, nepřízeň počasí nebo... Jsem ho prostě zatáhla!

Zlatý hřeb ovšem přišel na sporťáku na vysoké. Po teoretické přednášce nás rozdělili do trojic, rozdali mapy a buzoly a hurá do lesa za řekou. Už si nepamatuju, jak naše skupinka vznikla. Mám vážné podezření, že jsme na sebe prostě zbyly tři nechtěné. A hádejte co, ztratily jsme se. Kontrolní body nás přestaly zajímat vcelku brzy, lítaly jsme po lese jako zmatené fretky a hledaly aspoň něco, co by korespondovalo s mapkou. Čas běžel, diskvalifikace byla jistá a navíc hrozilo, že se nevrátíme včas na oběd. Konečně jsme dorazily na rozcestí tak výrazné, že jsme ho na mapě dokázaly identifikovat. A právě tam došlo k osudnému selhání holčičí orientace. Jedna z bludiček pracně nastavenou mapku prostě otočila o 90 stupňů a ukázala "správnou" cestu. Mohlo to vypadat, že záchrana se blíží. Ne však pro mě. Když nezabralo opakované upozornění, že mapu máme blbě natočenou, neudržela jsem se a přišla tak o poslední zbytky kreditu. Nezbylo, než se podřídit a vyrazit vstříc nevyhnutelnému.

Na omyl moje spolutrpitelky přišly brzy. Vlastně v momentě, kdy jsme se ocitly v polích. Na obdržené mapce byl totiž jen a pouze les. Nezbylo, než počkat, až někdo půjde kolem. Nakonec se ukázalo, že nejkratší cesta na základnu vede přes pole. Po prsa vysoké kopřivy na jeho okraji nenadchly ani jednu z nás, světe, div se, i můj vztek vybledl při pohledu na nohy jedné z kolegyň. V předchozích dnech bylo správné letní počasí a ona to zrovna nepřeháněla s opalovacím krémem. Navíc si vzala jen kraťoučké kraťásky. Z té představy se mi udělalo šoufl, nebylo však moc na výběr. Nakonec jsme našly řeku a vyvstal další problém. Zdálo se nám, že od rána přibylo vody. Zkrátka a dobře, vstoupit na hranu jezu jsme si bez pomoci kluků netroufly. A tak se tři trapky brodily ledovou vodou pod ním, s botami v ruce a s hrůzou, že upadnou a namočí si je. Já jsem si navíc vymáchala jediné dlouhé tepláky (do lesa jedině dlouhé kalhoty nastříkané Offem kvůli klíšťatům, jak nás mamka učila). Situaci ještě umocňovalo akutní ochlazení s hrozícím deštěm.

Na velíně, překřtěném hned první den na volín, jsme poníženě nahlásily návrat. Službu konající sporťák jen protočil oči nad naší "úspěšností" a my se vydaly žebrat o pozdní oběd. Řádka porcí vyskládaných před zavřeným okénkem pod pokličkami z polévkových talířů napověděla, že dokonce nejsme poslední. Jídlo bylo při té vší bídě už opravdu studené a navíc se mnou nemluvila ani noha od stolu. Brzy totiž všichni věděli, že jsem vzteklá a nesnášenlivá, když není po mém. Nezahřál mě dokonce ani fakt, že JÁ jsem tu katastrofu nezpůsobila. Sebevědomí dvaceti let a právě ukončeného prvního ročníku vysoké školy takový úlet nepřipouštělo.