Psí vzpomínání - šlechtična???

Jediná urozená členka naší unikátní rodiny jako by si svůj původ vůbec neuvědomovala. Vznešené manýry zrovna neměla, naopak nám často předváděla velmi přízemní kousky.

Začalo to ještě té vyvedené zimy, kdy jsme měly vzteklinu. Epidemie všemožných sezónních infekcí se naší rodině nevyhnula, dali jsme si všichni hned několik kol. A Karynka objevila úžasnou věc, použité kapesníky. Jak mohla, vlezla do kapsy nebo pod polštář, infekční materiál ukradla a rozcupovala. Jelikož naši trvali z ekologických důvodů na látkových kapesnících, škody nebyly zanedbatelné. Hlavně jsme se ale báli, aby štěně nemělo nějaké komplikace... Když už nic jiného, aspoň se někteří z nás naučili po sobě uklízet. To vedlo však jen k vybírání prádelního a posléze i odpadkového koše, a že tam se najdou věci! Hlavně, když domácnost obývají rovnou čtyři osoby ženského pohlaví... I toto místo bylo nutné zabezpečit.

Zajímavé ovšem bylo, že dokázala bezpečně rozeznat, který kapesník bude kvalitní. Když některá z nás oplakávala blbečka, který za to vůbec nestál, Karynku použité kapesníky nezajímaly. A že jsme jí občas nějaký papírový daly. Prostě chtěla opravdu hnus.

Rovněž venku často probíhal sběr "fujtajblíků". Kapesníky (tady jen papírové) jasně vedly, však se to válí všude ještě dnes. Hrůza, že z toho fenečka onemocní, nabyla násobných rozměrů. Obzvlášť mladá panička postižená mírnou formou strachu z nákazy nesla tyto úlety dost nelibě. Navíc venku se dají najít i daleko horší věci. S příchodem teplejšího počasí se na cestičkách čas od času objevila mrtvá myška či jiný hlodavec. A Karynka je z nějakého důvodu považovala za neodolatelnou mňamku! Odvolat se nenechala, na "Karynko, ke mně!" reagovala zásadně jen v domácích podmínkách, venku nikdy. Však jsme si kvůli tomu něco vyposlechli ze všech stran! Kolikrát nám venku málem vlezla pod auto a přes "Sedni!" jsme nepřešli ani doma. Netroufala jsem si ji vzít ven na volno, což se mamce nelíbilo. I venkovský strejda se poškleboval "na procházku na provázku".

Odrůstající štěně postupně zvládalo i delší špacíry. V pozdějších letech jsme často zamáčkli slzu při vzpomínce, jak jsme došli do Turyně a zpátky a ještě neměla dost. Zato starší generace naší rodiny dost měla, stejně jako ty méně sportovní z holčiček. Navíc Karynka objevila další úžasnou věc. Kameny. Vždycky si nějaký vybrala, vzala do tlamičky a trvala na tom, že ho donese až domů. Smůla byla v tom, že byl většinou moc těžký. Přesvědčit se ale nenechala, takže to nakonec býval doposud neunavitelný pes, kdo vycházky zdržoval. Byli jsme však za tu butráky rádi. Pravděpodobnost infekce byla přece jen nižší.

S nedostatkem věcí k ukradení a cupování se Karynka naučila lézt nám do školních batohů. Oblíbila si zejména žvýkačky a tyčinky na rty. Milovala především Labello Classic, stejně jako my. Když si některá nezatáhla zip, měla problém. Ostré zoubky odcizený předmět spolehlivě uvedly do stavu neexistujícího nebo aspoň nepoužitelného. To bylo nadávek, co ty naše šminky stojí!

Netrvalo dlouho a Karynka si někde pořídila první blešky. Zjistila to, jak jinak, panička děsící se všeho, co má víc než čtyři nohy. "Mamí, co to je?" Přinesla s hrůzou do kuchyně psí hřeben. Než se mamka stihla podívat, letěl vzduchem za její záda. "Vono se to hejbe, to sou zvířata, ááááá!" Zbytek rodiny se nepokrytě bavil. Dnes mám podezření, že to asi zvířátka nebyla. Žádný zásah v naší domácnosti totiž neproběhl a příhoda se neopakovala...

/Pokračování příště.