Nemáte, prosím vás, sirky?

Přišla myšlenka a musela se realizovat, než odejde. Vezmu to cestou domů trochu oklikou a při té příležitosti se zastavím na hřbitovech. K činu nebylo daleko, takže jsem navštívila Kaufland v Českých Budějovicích.

Při sobotním dopoledni bylo samozřejmě plno. Kytky, svíčky, ubrousky na otření rukou po akci. Sirky nemusím kupovat, ty mám v kabelce, kdybych náhodou chtěla zajet na hřbitov. Objížďka mě poslala trochu jinam, než jsem měla původně v plánu. Však je to jedno, do večera času dost, napřed oběd a procházka v Písku a pak se vrátím do Protivína. Uzoučkou silnici na hřbitov jsem zvládla jen s mírným adrenalinem, když se rodinka na odpolední procházce u železničního přejezdu rozhodla, že cesta je jejich. Poprchávalo, na parkovišti nebylo vůbec žádné auto.

Zakuklila jsem se do bundy, došla k hrobu, umístila kytku a jala se lovit sirky. A právě tehdy mi došel fatální omyl. Sirky mám v jiné kabelce, v té, co nosím do práce a na pochůzky. Na dovolenou jsem si vzala sportovní, do které se víc vejde. Jestli to kuřáci nemají jednodušší! Co teď? Vrátit se dolů a spoléhat na to, že v sobotu ve tři odpoledne bude někde otevřeno? U několikatisícového města daleko od Prahy nejspíš naivní představa. Blbost nebo už skleróza? Zvedla jsem hlavu a uviděla starší paní.

Zamířila jsem k ní. "Dobrý den, nemáte, prosim vás, sirky?" Zeptala jsem se. "Víte, vzala sem si jinou kabelku..." "Holčičko, nemám," šacovala si kapsy u bundy. "Asi mi někde vypadly, víte, já si jedny nechávám támhle za hrobem..." (jméno si už nepamatuju) "...ale někdo mi je ukrad. Poďte, támhle svítí světýlko, taky sem si tam připálila, víte, dělám deset hrobů za kamarádku, je nemocná, a znáte..." (jméno si opět nepamatuju) "Nebydlim tady, měla sem tu prarodiče, chtěla sem jim rozsvítit svíčku, když jedu kolem..." Upozornila jsem hned, ať na mě s místními záležitostmi nechodí. "To ste hodná," rozzářila se paní. "A koho?" Zajímala se hned. Jasně, jméno, které stále nosím, na čele napsané nemám.

"Jo, Tůmovi," měla hned jasno, "Anička učila..." "Ve školce." Dokončila jsem to opatrně. "To už nepamatuju." Babička byla v důchodu celý můj život, než v téměř třiadevadesáti letech loni v únoru zemřela. "Pán umřel, to vim, a kde má hrobeček?" Řekla jsem jí to. "A já myslela, že je to ten velkej vedle Sobolíků, znala ste pani?" Podle jména, babička o ní někdy mluvila. "Jo." Odpověděla jsem a zadoufala, že už dostanu ten oheň. Bavit se takhle s někým, koho vůbec neznám, no... Možná jsem to měla prostě připálit od nějaké svíčky po cestě. To mě vůbec nenapadlo. Pár jich svítilo... Zauvažovala jsem, zda "velkým hrobečkem" myslí hrob podnikatele Kohouta, mého pradědy a babiččina otce. Nejen v generaci mých rodičů se vztahy zkomplikovaly...

Paní lovila v igelitce. "A kytky nechcete? Mám jich moc, sesbírala sem je..." pokračovala v monologu, než z tašky vítězoslavně vylovila SIRKY. "No vidíte, já je mám a nevim vo tom, to je, co? Víte, já už neřídim, jezdim na kole, mám tři, tohle je nízký, takže se mi nic nestane, když jedu na houby a spadnu..." Ukázala na letitý bicykl opřený o jeden z náhrobků. "Babička taky jezdila na kole, dokud mohla." Zapálila jsem svíčku. Na druhý pokus. "Ty sirky dneska vůbec nehořej," poznamenala paní. "Bezpečnostní," odvětila jsem. "Tak Tůmovi... A vy ste dcera nebo vnučka? Spíš vnučka, ste moc mladá..." odpověděla si sama a já jen s námahou skrývala pobavení. Když vezmu v úvahu ročníky narození mých prarodičů... "Jo, voni měli dva kluky," vzpomněla si naštěstí. "Ani nevim, kde sou, a kdo vůbec teď bydlí v tom baráčku u nádraží?" "Nikdo," přiznala jsem. "Strejda je v Písku a my v Praze, už dávno..." "Jo, ten jeden kluk je v Praze, to vim, tak vy ste vod něj? Víte, nechci vás zdržovat..." propustila mě nakonec. "Mějte se krásně a moc děkuju," rozloučila jsem se. Paní bude mít o čem vyprávět! Umístila jsem i svíčku a vrátila se k autu.

Do Písku jsem znovu nezajížděla, nebyl důvod, takže sirky jsem stále neměla. No co, v Čížové je ten automat na svíčky a k nim je vždycky i krabička sirek. Aha, ono je to na dvacku a nic jiného... Koukla jsem do peněženky. Padesátka, desítka a něco malého, ach jo, a že jsem zrovna dvacku dávala za ty pohledy! Takže jsem prostě počkala, až bude čistý vzduch, a připálila od cizí svíčky. Jak Prométheus...

(Poučení pro příště: Sirky na "kdyby náhodou" mít v autě a ne v kabelce.)