Psí vzpomínání - my chceme štěňátka!

"Mamí, já chci, aby Ťapka měla štěňátka," loudila za našich dětských let holčička od sousedů. Její přání zůstalo nesplněné. A když naše Karynka začala dospívat, přestěhovalo se o dům dále. Přesněji řečeno o panelákový vchod.

Postup byl jasný. Přihlásit se do klubu chovatelů v momentě, kdy budeme mít rodokmen - rodný list. Splněno. A jaká hvězdná jména v tom rodokmenu byla! Absolvovat procedury nezbytné pro chov čistokrevných štěňat. Tedy výstavu a bonitaci, vlastní rituál "uchovnění". Výstava prý jde nahradit "svodem mládeže". Samozřejmě se myslí mládež psí do jednoho roku. A protože u nás bylo vždycky na všechno dost času, s letními prázdninami jsme poslední možný termín prošvihli. Takže pro první krok zbývala jediná možnost - naši šlechtičnu vystavovat.

Aby se do toho nešlo z "jedný vody načísto", našla mamka termín výstavy v deset kilometrů vzdáleném městečku, zajistila řidiče, sbalila princeznu i zbylé zájemce a hurá to tam okouknout. A tehdy praskla další neočekávanost. V konfrontaci s davem neznámých lidí a psů Karynka projevila pro své plemeno netypické chování. Bála se. Otec, který nelibě nesl už ne zcela perfektní vybarvení a nemožnost si štěně vybrat, zintenzivnil prskání na téma podvod. Z tohoto úhlu to vypadalo, že se možná něco lehce nekalého opravdu stalo. Minimálně chovatelka využila nezkušenosti zájemců.

Na výběr byly dvě možnosti. Přihlásit se na výstavu, s potvrzením nakráčet k bonitaci a pro atypickou povahu neprojít. Jako bonus vystavit stresu nejen psa, ale celou rodinu. Vážně to chceme? A tak zatímco otec studoval plodící akt u psů a nepokrytě se bavil, mamka se snažila přesvědčit holčičky bažící po mláďatech, že by s nimi byla hrozná práce. A ten bordel a zničený věci a vůbec, copak si už nepamatujeme, jaký to se štěnětem je? Natož, když by byly úplně malý a bylo jich víc! Když to nezabralo, vytáhla argument nejtěžšího kalibru. Březost a porod jsou v zásadě hrozně nebezpečné procesy, co kdyby se Karynce něco stalo? A bylo rozhodnuto... (Navíc mamku podezřívám, že by ani jedno štěně nedokázala nikomu dát.)

Vysvětlovat sousedům, že naše nekastrovaná fenka mladé mít nebude, nebylo právě jednoduché. Zvlášť v určitých obdobích, kdy se před domem shromažďovali více či méně toulaví psi a pilně zanechávali vzkazy na schodech. Zástup nápadníků se za námi táhl po celé špacíry a občas se i extrémně mírumilovná mamka na některém extra neodbytném dopustila fyzického násilí. O mopu v pohotovosti doma v chodbičce a hádkách a šklíbení kvůli neustálému nepořádku raději pomlčím...

/Pokračování příště.