A byly žně

"Už ste dělali žně?" Sondovala každý rok o pouti babička z otcovy strany. Přišlo mi to vždycky vtipné. "Žně" měli tak maximálně jezeďáci, pokud nezůstaly rovnou v knihách, u nás se prostě chodilo síct!

Prázdniny se blížily k polovině, obilí zlátlo a napětí v generacích před námi stoupalo. Babička několikrát denně zkoumala klásky pšenice, jestli už se netrolí. Sledovala předpověď počasí, aby do toho nenapršelo. Strejda bez varování vytáhl ze stodoly sekačku z doby Krále Klacka, která musela být muzejním kouskem už za dědova života, a začal ji opravovat. Pak to, většinou za obzvlášť parného dne, vypuklo. Mámy i babička se převlékly do starých košil, babička si převázala šátek na letní, mámy nasadily plátěné kloboučky domácí výroby. Strejda kosou obsekal okraje tak, aby se dalo projet s traktorem. "Blbě se to sbírá," nadávaly ty tři a těšily se, až to bude ze sekačky.

Když nebyl k dispozici pražský strejda coby traktorista, dorazil někdo ze vsi. Většinou děda Němečků nebo Honza Hamperglů, co chodil vždycky pomáhat s bramborami. Mámy na zahradě na dohled pole rozložily deku a nakázaly nám na ní zůstat, abychom nepřišli k úrazu. Makalo se celý den, babička ani nevařila, prostě se donesl košík s jídlem a pitím a oběd se konal na okraji čerstvého strniště. A pak alou zpátky, projet se sekačkou a pomocí speciálních hrábí udělat přiměřeně velké hromádky, svázat obilí provázkem, snopy odházet stranou a tak pořád dokola. Když jsme trochu odrostli, mohli jsme provázky s patřičnou důležitostí roznášet a babička nám přitom ukazovala, jak se váže bez nich, povříslem.

Čím jsme byli starší, tím víc nás to nebavilo. A tak nás jednou napadlo, že jim ten oběd doneseme. Vybrat pod kolnou přiměřeně velký košík nebyl problém, výběr byl ohromný. Limonády zvané voda, šťávu ne, na to by šly včely, plastové kelímky od ovocných dření místo skleniček, pro každého jeden. Chleba zabalit do nějaké jakž takž čisté utěrky, ostrý nůž, mazací nůž, otvírák na láhve. "Dycky bejvá paštika," došli jsme snadno k závěru, co k tomu chlebu. Jenže to mělo háček. Prolezli jsme špajz i obě zadní místnosti, ale žádnou paštiku jsme nenašli. Co teď? Přece jim nevezmeme suchý chleba? Med jsme zavrhli, a tak jsme do košíku slavnostně naložili marmeládu z bílého rybízu. Tu, co mámy nedávno uvařily.

Slavnostně jsme košík dovlekli k našemu ležení a čekali, až dospělí dostanou hlad. My jsme ho už měli, nebo aspoň pořádnou chuť z toho těšení, jak nás pochválí. Jenže co se nestalo, na tu marmeládu se začaly slétat včely. Většina rodičů i babička to statečně ignorovali, nechtěli nám tu chvíli důležitosti pokazit. Ne tak pražská teta. "Ježišmarjá, to snad neni pravda, ty bejci vzali na pole MARMELÁDU, dyť je to sladký, na to pudou včely!" Její exploze byly proslulé, nikdo se nedivil ani tomu, že odspěchala domů pro Dithiaden. Co kdyby náhodou... No, kdyby štípla včela ji, bylo by to pravděpodobně na záchranku!

Žihadlo tenkrát nikdo nedostal a my jsme od té doby bývali zavření doma. Tak jsme rodičům aspoň "vařili" zeleninové saláty. Místo cukru med, místo citronu ocet, Babica by z nás asi měl radost. A že z cibule slzí oči? Nevadí, vezmeme si v místnosti s malými okny zastíněnými všemožnou květenou sluneční brýle! Za dalších pár let jsme už taky vázali. Museli jsme, protože již těžko chodící babička musela doma hlídat městské pejsky. S traktorem začal jezdit malý Martínek. Obilí bylo potažené svlačcem, plné bodláků a vůbec nějaké nižší, než si pamatuju. Jen chrpy a vlčí máky si zachovaly známé výrazné barvy...