Tak už jsme všichni na tom mejdanu

Živí, nezranění, nakonec jen trochu mokří... To není vůbec špatná závěrečná bilance pestrého a místy lehce dramatického dne. (Švýcarsko 2016/5)

Vstanu zbytečně brzy, takže jaksi nemám co dělat a mazlím si u umýváren místní kočičku. Bohužel mi uteče dřív, než se vrátím s foťákem, ale třeba se ještě objeví. Dneska to má být lehčí, takže si odvážně vyrazím v botaskách a bez holí. Můj náskok je ve finále ku prospěchu, protože náš povoz byl ze zadního parkoviště odvelen k recepci. Jak se průvodci rádoby vtipně vyjádří, kvůli špatnému chování řidičů, kteří přesun dotčeně svedou na probíhající stavbu v sousedství. V městě Leukerbad vysadíme pár lidí, kteří se rozhodli místo výšlapu pro termální lázně, řidiči nás žádají o příspěvek, neboť výnosnost jejich řemesla jim návštěvu neumožní. Mně přijde škoda, že to nejde stihnout oboje. U lanovky se potvrdí předpoklad, že se nevejdeme do jedné kabiny a budeme muset nahoře čekat na zbytek, obsluha se však slituje a pustí zbývající dva dovnitř nad limit. Prý proto, že mnoho z nás nedosahuje váhy průměrného člověka! Nad jedním ze sloupů se kabina pořádně zhoupne, nic moc pocit, přítomní německy mluvící spolucestující sborově vyjeknou, „Potřebuje někdo toaleťák?“ ozve se česky z davu. Nahoře jsme dřív, než se stačíme vysmát. Na stanici Gemmipass se tentokrát nezdržujeme a rovnou vyrazíme směrem k chatě Lammerenhutte.

Po seběhnutí kopečku se už jde po rovině, zpestřením je jen krátký tunel a sníh na cestě, v botaskách to docela klouže.

Každou chvilku stojíme a obdivujeme místní kytičky, u lanovky byly dokonce i popsané, tady jen tipujeme, co by to mohlo být. Po přejití lávky přes jakousi říčku začíná závěrečný výstup, někde těch 300 metrů přece nabrat musíme. Lana skoro nepotřebuju, ale třeba je ocením při sestupu! Nahoře jsme před dvanáctou, voda na nabrání tu opět není a navíc začnu podezřele prskat. Tolik prachu tu přece není, říkám si, když mi dojde, že něco z té trochy zeleně kolem vody přivolalo na návštěvu Paní Alergii. To tu dlouho nebylo, ale zase, kdo na tomhle mejdanu ještě chyběl, že. Vylovím z batohu příslušný sprej, hlavně že pořád říkám, že lékárnu tahám kvůli druhým, roztřepnu lahvičku a zkusmo odstříknu. Přece jen jsem to pár dní nepoužila a při nižším atmosférickém tlaku se může sprej chovat jinak, což se potvrdí. Navíc tekutiny v lahvičce už moc není, nový jsem si zapomněla koupit a pak jsem to nechala být, je přece srpen! Účinek je jen částečný, zůstat u jezírka nepadá v úvahu, vydám se na průzkum okolí, hned je to o něco lepší. Dolezu až k žebříkům u skály, následně v patřičné vzdálenosti obejdu jezero s koupajícími se lidmi, než se usadím v povzdálí na kamenech. Uvědomím si, že polovina jezera je lemovaná trávou a druhá ne, čím to?

Po obědě se vydám dolů, nač se tady zdržovat, a hned zkraje ocením lano, když mi ujede noha a zůstanu skoro viset za levou ruku, nohy zakotví o kámen níž, v několika kloubech mi povážlivě cukne, naštěstí nesletím do potoka. To bylo o fous, ale všechno zjevně zůstalo na svých místech, protože můžu normálně pokračovat v cestě. Dva frajeři v oranžových dresech, zato bez bot, se na mě smějí, o kousek dál potkám pána s francouzskou holí. Jsem ráda, že jdu opačným směrem, radši snad nechci vidět, jak poleze po těch lanech. Následuje ještě jeden špatný došlap, ustojím to i podruhé, ale ty botasky nebyly dobrý nápad. Přece se nezraním na nejlehčím výšlapu celé dovolené! U lanovky jsem díky časnému odchodu brzy, rozhodnu se sejít ještě k jezeru Daubensee na druhé straně pod kopcem, nebe se nehezky potahuje, ale krásně tak strávím čas, abych nebyla dole zbytečně brzy.

Lanovka opět jede záhy po mém příchodu na stanici, navíc se do stejné kabiny nalodí i dost známých tváří. Dole všichni obsluze děkují, ať už danke nebo merci, přijde mi to zvláštní, chci se společensky rozloučit, ale v tom Babyloně nedokážu vydolovat správný výraz, jo, bye, to je ono, na au revoir si ani nevzpomenu. Záhy se dozvím, že je možné zajít se podívat do soutěsky s prameny a vodopády, čas je, tak proč toho nevyužít, pobíhám po mřížovaných chodnících u skal a až v polovině schodů stejného provedení si uvědomím, že mi to vlastně vůbec nevadí.

Jen sestup už docela bolí, ty hole by se tady hodily, navíc zacítím čerstvě posečenou trávu, to mi zrovna dneska chybělo! Čas se pokrátil, takže se rovnou vydám nakoupit pohledy. Nabídka prodejny suvenýrů je víc než široká, tu kočku musím mít! Před placením ještě rychle přihodím designové tužky, nakoupit dárky v předstihu se vždycky hodí. Jenže nastane zádrhel, terminál má opět problém s kartou, z tohohle typu si asi vypěstuju fobii, po dvou pokusech mi paní cpe kartu zpátky, z toho, co mi říká, pochytím jen karte a funkcion, tu kočku tu asi budu muset nechat! „What’s the problem?“ Zkusím to ještě zachránit, paní mi slušnou angličtinou odpoví, že nemá tušení, ale terminál moji kartu prostě odmítá. Po ujištění, že karta je naprosto v pořádku a předchozího dne jsem s ní platila, to zkusí znovu. A úspěšně! Uf, to bylo, venku navíc solidně cáká, když se přesouváme k supermarketu Migros. Musím si koupit něco k večeři, jenže nic moc neobjevím, takže se musím spokojit s baleným salátem. Do nastalé zimy a vlezlého vlhka je studený, ale lepší než nic.

Venku se během našich nákupů strhl pořádný slejvák, oblékám si bundu, mnozí nasazují i ochranu batohů, a vydáváme se na parkoviště s autobusem. Cestu si zkrátíme přes lázně, kde zkoukneme blázny vyložené ve venkovních bazénech, ale co, při dešti je přece teplá voda!

K busu nakonec doběhneme na poslední chvíli, déšť neustává ani cestou, přivezeme si ho až do kempu, naštěstí v mírnější podobě. Než se vybavím na koupání, ustane skoro úplně, a dokonce si poblíž německy mluvících sousedů vyfotím onu mazlivou čičinu.

Ve sprchách je opět fronta, takže využiju i dnes ty druhé, volné. Ve stanu se pokusím připravit na zítřejší velký přesun, ale nakonec to vzdám a dopiju zbytek vína ze včerejška, přece takovou trošku nebudu tahat dál. Následně se vypravím ke kontejneru na sklo, cože, ono se nesmí vyhazovat před osmou ranní? A co když se mejdan protáhne? Běžný odpad se smí dát do kontejneru jen ve speciálním pytli, který mají u sebe průvodci, to pořeším ráno. Pustím si MP3 a málem u toho usnu, takže se vypravím do pelechu, poslední dobou chodím spát nechutně brzy!

/pokračování příště/pro pozdější vzpomínání