"Není všechno zlato..."

Cinknutí zvonku u hlavního vchodu Michala naštvalo. Chtěl si odskočit na kafe a cigáro a teď aby se potýkal s dalším ze strejdových pacošů. Zvednul hlavu od tabletu se spuštěnou hrou a strnul...

Markéta nebyla ani trochu nadšená, že sem zase musí jít. Věděla, že dostane vynadáno. Byla tu naposledy toho dne, kdy jí řekli, že její nemoc neumějí pojmenovat, natož snad vyléčit. Paradoxně se jí na chvíli ulevilo. Vědět, že líp nebude, znamenalo nespoutaně si užívat, dokud to jen půjde. Poslední dobou to už moc nešlo. Pohled k recepčnímu pultu ji přenesl do onoho dávného dne. To je ten kluk, co po ní házel oko, když zničená odcházela! Jako už tolikrát měla najednou pocit, že jí v prsou něco explodovalo, tentokrát to však bylo mnohem horší. Zatmělo se jí před očima a pak už nebylo nic.

To je ona! Blesklo hlavou Michalovi, když ji spatřil ve dveřích. Ta krásná holka, co ji viděl duchem nepřítomnou odcházet některý z prvních dnů tady. Byl tenkrát naštvaný na celý svět. Dobře, neměl si s tou courou začínat. Byly na ní fakt jen ty airbagy. Kašlal kvůli ní na učení, vylili ho ze školy a táta pak z baráku. Pochlapil se jen strejda doktor, nebo to tak na začátku vypadalo. Dohodil mu tuhle debilní práci pro holku, kdo to kdy viděl, chlap recepční? "Na tu zapomeň!" Řekl mu tehdy strejda důrazně. "Ta je nemocná." Jo, to  Michalovi taky došlo. Jinak by sem nechodila. Detaily ale ze strejdy nevydoloval ani za flašku slivovice. Od té doby ji neviděl, až dnes. Vypadala mnohem líp než před časem, najednou se však sesunula k zemi. Žádná scéna s rytířem-zachráncem jako vystřižená z romantického filmu se nekonala, Michal jako obyčejný člověk začal panikařit. Naštěstí si vzpomněl na pohotovostní tlačítko u svého pultu. V čekárně nastal šrumec...

...

Michal coural domů parkem. Najednou se zarazil. Je to ona, tam u dětských prolézaček? Dívku tehdy odvezla záchranka, a pak se po ní slehla zem. Neměl důvod se k hřišti přibližovat, ale nedalo mu to. "Mamí!" Zakřičela jedna z holčiček, žena se otočila a Michalovi se málem podlomily nohy. Byla to ona! Zůstal stát jako přikovaný a velká s malou se k němu přiblížily. "Já vás odněkud znám..." neudržela se neznámá kráska. "Jo, už vím, vy jste mi tehdy zachránil život!" Cítil se jako školáček. "Já ne, to spíš strejda," vykoktal nakonec. Hořel zvědavostí a zároveň ho mrazilo z toho, že je tak blízko a nedokáže se rozřešení záhady přiblížit ani o milimetr. Nakonec nemusel.

Markéta začala sama. "Odvezli mě tehdy do Prahy a nakonec se ukázalo, že problém byl úplně jinde. Je to na dlouhý povídání, nešel byste někdy na kafe?" "Ale co její táta?" Namítl opatrně a hlavně hloupě s pohledem upřeným na holčičku. "Není všechno zlato," mrkla na něj, vzala malou za ruku a otočily se k odchodu. Pohodila hustou hřívou a přes rameno na Michala znovu spiklenecky mrkla...