Kde máš páníčka, co?

Psí oči na mě z chodby ustrašeně koukají, za mnou se krčí kočičák s veverčím ocáskem, na rohu si všimnu loužičky, ale člověk nikde žádný. Kde se tam ten pejsek vzal?

Jsou dny, kdy se prostě daří. Třeba když se po noci strávené napůl bez deky, protože vám ji někdo zabral, probudíte ne tak docela v kondici a víte, že to prostě musíte ustát, pokud se nechcete stát obětí vraždy.

Haf, haf, haf, haf, ozývá se vytrvale z chodby. Ruch dává tušit, že moc času na spánek už nezbývá, vlastně se divím, že ten budík ještě nezvonil. Obrátím se na druhý bok, což plyšák kvituje nespokojeným přelehnutím, aby mi byl blíž. Jo, miláčku, taky cítím, že jsem to topení tentokrát stáhla až moc. Znova usnout mi už dopřáno není. A ten štěkal na chodbě stále štěká.

Vykouknu kukátkem, u výtahu opravdu sedí pesan, je to kavalírek nebo ne? A žádný člověk na obzoru. Komu mohl takhle brzy utéct pes do džungle panelákových chodeb? Nevypadá to, že by ho někdo hledal. Ozve se nová vlna štěkání, kočičák dosud se dožadující vypuštění prchá, škoda, že ještě nejdu, odpadlo by ranní nahánění!

Ňafání střídavě utichá a nabírá na intenzitě skoro celou dobu mých výprav. Kouknu ven škvírou, opravdu, kavalírek! Kouká na mě psíma očima, na rohu si všimnu loužičky, doufám, že to někdo nebude svádět na kočky. "Kde máš páníčka, co?" Chudák pes neodpoví, vypadá, jako by ho tu někdo nechal nebo zapomněl, na to je ale krásně učesaný a známku taky má. Než se zvládnu doobléct a sbalit, štěkot utichne. Otevřu na chodbu, nikde nikdo, čtyřnohý ani dvounohý, kolem mě se prosmykne cosi zrzavého... A fakt si nevybavuju, že bych tady někoho viděla kavalírka venčit.