Kdo si svou dávku nebezpečností nevyrobí včas...

...páchá je klidně i ve velkém později. Sbalit si minimální výbavu (i tak toho bylo dost) a vyrazit do známa-neznáma bez doprovodu byla asi nejadrenalinovější věc, co jsem kdy provedla...

(den první)

Po divné noci bez společnosti se deset minut před šestou hrabu z postele. Po výpravách a asi stopadesáté kontrole, že mám skutečně všechno potřebné, můžu jen konstatovat, že jsem se pěkně podtrhla. Autobus stíhám bez problému, výjimečně nikoho nezaháním domů, a chvilku po osmé mě příjemně překvapí sociálky Na Knížecí, které už nejsou tak sociální jako v mých vzpomínkách. Pak už nic nebrání na příslušné zastávce počkat v dešti a zimě na autobus, následně předvést místenku a svalit se na sedadlo. Spokojeně se napíchnu na wifinu, kterou záhy po odjezdu z nádraží ztratím. No jasně, byla z toho žluťáku vedle! Vybalím čtečku, tak co tam máme? Ptáky v trní jsem nakonec zvládla dorazit a pak četla opravdové knihy, Čokoládový průšvih, to vypadá jako správné čtení na dovolenou! Spokojeně se začtu a snažím se nesledovat cestu, kterou jsem jela už tolikrát. První zastávka je ve Strakonicích, k dobrodruhům snažícím se vyvenčit za čtyři minuty se nepřidám, pak se autobus mění v zastávkový. I při čtení stíhám sledovat cestu, kterou jsem nedávno absolvovala jako řidič, a nerozhodí mě ani výklad spolucestujících o tom, kdo má jakou nemoc. Po půl dvanácté překvapivě hladce kotvíme na Kvildě, z těch Borových Lad to nějak uteklo, proti loňskému temně mlžnému dobrodružství za volantem.

Zdá se, že skoro přestalo pršet, nakouknu do infocentra a rovnou na návsi zasednu na oběd. Odměřená vyumělkovaná blondýna mě zřejmě zařadí kamsi společensky dolů, i to kafe mi donese slabé a nijaké, a jistě závidí německy mluvící hosty svému kolegovi. Ten chudák zjevně moc německy neumí a dva chlápky s vlčákem oslovuje „siňor“. Při placení se zeptám na možnost noclehu, nic jsem si nezamluvila, ale volný pelíšek tu nemají.

No co, tohle budu řešit po exkurzi na jeleny, venku se asi na pátý pokus zahalím do pláštěnky zvané pončo, neboť se spustil další déšť, a vydám se po silnici na místo určení. Ostatní exoti mířící stejným směrem jdou po provizorní cestě, aha! Okruh projdu téměř bleskovým tempem, focení moc nedám, nechci si zničit foťák.

Jeleni se houfují na jednom místě hned na kraji obory, rysové ve svém výběhu nejsou vůbec, nejspíš někde chrní. Je sotva půl třetí, když si v infocentru kupuju pohled a první známku, doliju vodu a tentokrát po cestě valím zpátky.

Z vyhlášeného pivovaru hlasitě vyhrává dechovka v rámci oslav konce léta, naštěstí lze pivo koupit i v přilehlé pekárně, během popíjení mimo davy se stačím pokochat výzdobou i kočkou, která si ustele v mokrém záhonku.

Teď mě čeká shánění noclehu, na hranici centra a lyžařských areálů zahlédnu „zimmer frei“, které po dotazu opravdu platí. Usadím se v restauraci, než mi pokoj připraví, do zásuvky pod stolem zapíchnu nabíječku, bohužel ale bez odezvy, mají je asi vypojené. Obsluhující slečna mi poskytne heslo na wifinu, přečtu si zprávy a pokračuju s Čokoládovým průšvihem. Následně můžu na pokoj, pod jehož oknem bečí ovečky, pustím televizi, ale výběr mezi ČT1 a TV Nova mě neuchvátí a zase ji vypnu. Na pokoj wifina nedosáhne, vypadává, musím se vrátit do restaurace a ubytování na další noc si zajistit odtud. Hlavně že jsem prve aktivně zaplatila účet, musím si otevřít nový, peněženka zůstala na pokoji. Posléze si přečtu ubytovací řád, připadám si jako největší zločinec, když si ponorákem ohřívám vodu na čaj a jen doufám, že to nevyrazí pojistky. Venku se zatím setmí do mlhavého čehosi, topení samozřejmě touhle roční dobou není puštěné, takže po zbytek večera z pod deky moc nevylézám.