Pustinou až na doraz

Občasný záblesk civilizace. Jinde jen její zbytky. O kus dál pouhopouhá cedule připomínající, že tady stály domy a žili lidé. Skutečně žili se vším všudy až do dne, kdy bylo rozhodnuto o likvidaci jejich rodné hroudy.

(den desátý)

Zima je slušná, především na hlavu mi táhne, ale nedá se nic dělat, musím z peřin vylézt. Opět si při používání vařiče připadám jako zločinec, navíc zvládnu při zalévání kafe polít podlahu. Foťák odmítá spolupracovat, že by zamrznul? Jasně, baterky, budu mít do té čelovky, pozdě, ale přece. Ben pro změnu ňafe, když se jdu umýt a nalít si vodu na cestu, mávnu na paní s kočárkem a po půl deváté se vydám na poslední dlouhou etapu.

Zatím snadný pochod je protkán upoutávkami na všemožné penziony a občerstvovačky, že by to tu přece jen nebyl konec světa? Otázkou zůstává, kolik jich ještě je v provozu, nikam nezacházím a pokračuju v cestě po cyklostezce, neboť se mi daří míjet či rovnou nenacházet zkratky. Úspora by nebyla zásadní, a než se ztratit... Po půl jedné se zaraduju z blížícího se Pohoří na Šumavě, ale dojít k polovičatému kostelu mi trvá další půlhodinu.

Mám už pořádný hlad, když se svalím na volnou lavičku, pán na druhé mě zdraví, cosi německy vykládá, Zatímco žvýkám sýr a musli tyčku (podivná kombinace, ale něco jako obchod jsem samozřejmě nepotkala) a říkám si, že musím pomalu, moc jídla nemám, zamává mi a odjede na svém kole. Po „obědě“ nafotím kostel a už podruhé za poslední dny i hřbitov a vydám se dál. Netrvá dlouho a koukám na ceduli v místě, kde stávaly Janovy Hutě, o kousek dál cesta lízne hranice, to už budou ty Stříbrné Hutě, paráda! Žádná paráda, opět zásek, další skoro hodinu kde nic tu nic kromě křiku, snad jsou to jen ptáci. Z ucha sundám lezoucí klíště, bez přemýšlení ho nehty sprovodím ze světa, mimoděk si vzpomenu na propadlé očkování a dezinfikuju ruce. Už v červenci jsem kvůli tomu dostala. Na Stříbrné Hutě slavnostně dorazím v půl čtvrté, budu ráda, když dojdu do tmy, projíždějící kolista se vyptává na cíl cesty.

Skelná i Terčí Huť už následují brzy po sobě. Nekvalitní musli tyčky dělím na jednotlivá kousnutí, ploužím se dál a před půl šestou mávám na zavřenou Lesovnu Žofín. Už jsem o tom slyšela včera, tak nenadávám, že si nic nekoupím, šetřit musím i pitím, sice jsem dvě studánky našla, ale jedna byla vyschlá a druhá plná bordelu. Značka uhýbá ze silnice do lesa, kousek po rovince štěrkem, pak sešup a po šesté mě vítá civilizace v podobě vesničky Černé Údolí. Zahrádka u místního penzionu láká k zastavení na nějaké to pití a možná i jídlo, ale do Hojné Vody to mám tak akorát do smrákání.

Opětovně zalituju zabookovaného ubytování a neohroženě se zanořím do již temnějícího lesa. První etapa do Starých Hutí mi trvá téměř hodinu, nohy na silnici protestují, naštěstí zbytek cesty do Hojné Vody je už kratší a po projití snad celé vsi se konečně po půl osmé ubytuju. Málem sletím z příkrých schodů bez zábradlí, dneska to fakt stačilo, vybalím, vykoupu se a vydám se dolů do restaurace. Ne že bych snad měla chuť na další Budváč, ale na pokoji vypadává wifina. Ta je naštěstí dole lepší, kontroluju úniky informací za uplynulé dva dny, ubytování si tentokrát nezamluvím, výběr není nic moc, ale tak v Nových Hradech by to v týdnu snad mělo vyjít. Nic, co bych byla ochotná zkonzumovat, tu nemají, za výkladu grupy u vedlejšího stolu o mladých, co se neumějí bavit spolu, dopiju a zalezu na pokoj. I dnes je čištění zubů úkol nadlidský a navíc je v pokoji pod střechou dost teplo.

/předchozí díl: Ber, co je, nebude nic

/pohořský kostel: Povstaly z popela a ruin