Jdu jen pozdravit kocoura

"Juliší, poď domu! Jé, ty už tady seš?" Ťuky ťuky na vrátka, otevřete kůzlátka. Aha, máme otevřeno. Chce někdo prudit kvůli kočkám na chodbách nebo mi vemlouvavým hláskem vysvětlovat, že si mám dávat pozor, že lidi jsou zlí?

Vydám se ke dveřím. V noční košili, nenamalovaná, s mokrými vlasy. Jak taky jinak v půl desáté večer. Mám nejspíš ránu, týden končí a dovolenou jsem neměla ani nepamatuju. Návštěvník je netrpělivý, klepe znova. Však už jdu. Za dveřmi stojí chlap asi v mém věku. Neznám ho. Ani není z těch, co by mě mohli zaujmout. Oblečení, jaké přísluší drsnější části naší generace, alkoholický odér hodný sudu, v ruce cigáro, druhé za uchem.

"Dobrý večer, já se vomlouvám, jenom sem chtěl pozdravit kocoura. Koukal na mě, pak utek..." Miláček se schovává za mnou. Pokusím se ho vytáhnout. "Dobrý večer!" "No víte, my bydlíme nad váma. Máme šest koček, a voni čuchaj kolem stoupačky, tak sme si řikali proč. A voni ho cítěj. Někdy si hrajou s míčkem, asi slyšíte rány, ne?" Kývnu. "No tak to je vono." Ty rány v reálu odpovídají spíš lidem více či méně vláčně se sesouvajícím na podlahu pod vlivem bůhvíčeho...

Koukne znovu na plyšáka. "No já du," naznačí kouření té cigarety, co drží v ruce. "Přítelkyně mě s s tim vyhazuje." No, nedivím se jí... Nebezpečně se zakymácí. Sakra, spadne mi do předsíně, je ožralej víc, než mi prve přišlo. Rozsekne si hlavu. Krev z koberce se bude čistit hodně blbě. První pomoc zvládnu, ale cizí biologický materiál na svém koberci prostě nechci.

Ustál to. "Tak dík, že sem moh poznat sousedskýho kocoura. Nashle, dobrou!" "Nashle, dobrou!" Uf! Co je taková krev na koberci proti tomu, že bych ho musela zachraňovat tak jak jsem. Že pod tou košilí do půl stehen nemám kalhotky.

/zdravím J.P.

/úvodní foto já