Take jsem mela strejdu a ti meli velice dobry med. A jednou kdyz med staceli jsem byla u nich na prazdninach. Protoze mam med rada, tak jsem se sestrenici sedela u talire s medem a namacely jsme si do medu chleba. Takova dobrota, ale jak me bylo zle.

Naštěstí máme med všude kolem a jsme za to rádi. Moc pěkně jsi to napsala

Ten z obchodu nestojí za nic.

Hezké povídání po ránu. Díky. :-)

NZ. :-)

krásná vzpomínka, Klárko

I něco dobrýho z těch žlutých polí bývalo. ;-)

není nad domácí med. My jsme ho kupovali, ale mlsat jsme do spíže chodili stejně

I doma, vždycky jsme dostali hrnec 10kg, mizel hodně rychle. :-)

Tak abych já neměla ráda med, to by bylo podezřelý.

Nomen omen!

Jo, domácí medík. Ale přiznám se, že k tomu bílýmu pastovýmu chovám nedůvěru. Připomíná mi jednu hrůzu mého mládí: medomáslo, které bylo pravidelně k svačině na pionýrských táborech nebo škole v přírodě... Ať si říká, kdo chce, co chce, nebylo to to samé, jako když se namaže žlutý tekutý med na rohlík s máslem.

Kupovanej mi chutná uměle, domácí je úplně jinej.

Vcely babicka nikdy nemela, ale mivali jsme med od ob-sousedu a pripadal mi uplne jinej, nez ten co se dneska prodava. Ale mozna je to tim, ze jsem byl tehdy malej kluk

I ten všehochuťový je lepší než všechny kupované. Včetně těch od včelařů. Asi, že je "náš".